zápas o dui 126Půjčuj, rozmnožuj,

rozšiřuj!PODZIM 2015

Sola Scriptura – Jedině Písmo Sola Gratia – Jedině milostíSolus Christus – Jedině Kristus Sola Fide – Jedině vírou

Soli Deo Gloria – Jedině Bohu sláva

w w w . r e f o r m a c e . c z

ROČNÍK 26

V Něm jsme vykoupeniJeho obětí…

(Ef 1,7)

2 | ZÁPAS O DUŠI

ZMĚNYJaroslav Kernal

OBSAHZměny 2

Důkaz pro bezbožné 3

V Něm máme vykoupení 4

Strach ze smrti 11

Ježíš – Král pravdy 14

Potěšení v Trojici 21

Zimní konference 2016 23

Kdo jsou nepřátelé

islámu? 27

Kterak se zvednout 31

Padlí andělé 37

Napsali jste nám… 41

Cesta Božího slova

do Koreje 42

Duch svatý dává

církvi růst 46

ZÁPAS O DUŠI © vydává Spolek Reformace.cz,Hošťálkova 1C, 169 00 Praha 6, IČ: 41605012Odpovědný redaktor: Jaroslav KernalRedakční rada: Daniel Adamovský, Rado-van Hynek, Petr Papež, Julie Petrecká, KláraSteiger, Pavel Steiger, Iva Suchá, Jan SuchýČíslo 126 vyšlo 15. 11. 2015,Evidenční číslo MKČR: E 11180Fotografie na titulní straně: Klara SteigerTiskne Grafotechna print, s. r. o., Lýskova1594/33, 155 00 Praha 13 – StodůlkyVychází čtyřikrát do roka. NEPRODEJNÉ!ISSN 1804-2880 (Print)ISSN 2336-8330 (Online)

S měsíčním zpožděním konečně držítev  rukou podzimní číslo Zápasu o duši.Přijměte proto naši omluvu.

V našem časopise a v našich životechdošlo k některým změnám, které dočasněovlivnily chod redakce. Zde jsou dvě z nich.

Korespondenční adresa

Redakce časopisu se po sedmi letechv Ústí n. L. přestěhovala zpátky do Prahy.

S tím došlo také ke změně telefonníhočísla do redakce Zápasu o duši. Nové tele-fonní číslo do kanceláře redakce je(+420) 222 268 917.

Nový sbor

V souvislosti s přestěhováním redakcejsme založili také nový nedenominačnísbor v Praze. Informace najdete na webo-vých stránkách www.krestanepraha.cz.

Podpora

S blížícím se koncem roku hodnotíme ta-ké svou finanční situaci a podobně jakov několika posledních letech opět zůstá-váme v červených číslech.

Jsme vděční za vás všechny, kteří násfinančně podporujete, a pokud byste násmohli (nejlépe pravidelně) podpořit o ně-co více, velmi bychom to uvítali. Stejnětak budeme rádi i za další dárce z řadtěch, kteří naši službu využívají. Časopisnabízíme bezplatně, ale samozřejmě ne-ní zadarmo a jsme cele závislí na podpo-ře od čtenářů.

NA ÚVOD

ZÁPAS O DUŠI | 3

Bůh dává bezbožným podíl tady na ze-mi, aby jim i světu ukázal, jak málo dob-rého je ve všech pozemských věcech.Kdyby byli skutečně dobří, nikdy by jeod Něho neobdrželi. Je to důkazem to-ho, že v síle těla není nic znamenitého;vždyť vůl jí má více než ty. Ani v hbitostitvého těla není znamenitosti, neboť pesje hbitější, než jsi ty. Důkazem, že v pře-pychovém oděvu není velké znameni-tosti, je i  to, že páv má pestřejší oděvnež ty, a důkazem, že ani zlato a stříbronení tím nejvýbornějším, je, že Indiániho mají více než ty. Kdyby tyto věci mě-ly nějakou cenu, jistě by je Bůh nedalbezbožníkům.

Vidíme také, že v tomto světě není nicvelmi dobrého, poněvadž kdyby bylo,bezbožní by se v něm tolik neradovali.Luther to ve svém výkladu knihy Gene-sis vyjadřuje následovně: „Turecké cí-sařství, ač je tak slavné, je jen drobeč-kem, který Pán rodiny – Bůh – házípsům.“ Takový byl Lutherův obdiv procelou tureckou říši a opravdu, není to ni-čím více. Všechny věci tohoto světa, kte-ré Bůh uděluje všem bezbožníkům –svým nepřátelům – ukazují, že nejsouznamenité ani dobré. Proto je Bůh, jakchce, rozhazuje po světě a hledí na ně ja-

ko na smetí. Nedbá, jestli Mu lidé vzdajíslávu za to, že je jimi obdařil, ale zkušujeje jimi. Uděluje-li však Bůh dary Kristo-vy, chce být jimi oslaven. Nedává je kaž-dému, ale připraví pro ně dříve ty, kteréchce jimi obdařit, aby Mu vzdali za něchválu. S ostatními dary to však je jiné.Dejme tomu, že byste viděli člověka sbí-rajícího pláňata pod stromem, pod kte-rým jsou vepři. Neodežene je, protože nastromě jsou jen pláňata. Kdyby však sbí-ral vzácné a dobré ovoce a tu by tam při-běhla a začala rýt svině, jistě by ji ode-hnal. Tak i Hospodin dovolí svini tohotosvěta, aby přišla a chrochtajíc sbírala vě-ci tohoto světa.

S dary Kristovými však je to zcela jiné.To je drahocenné ovoce! Když kovářzpracovává železo, nedbá na to, že přitom odlétá velmi mnoho strusky i kous-ky kovu. Zlatník však, když zpracovávázlato, sebere pozorně každý úlomeki každý zlatý drobeček. I brusič drahýchkamenů jistě sebere každý spadlý kou-sek. Tesař, když přitesává stavební dře-vo, nedbá, kam létají odštěpky. Jak jinéto je u kamenorytce a u zlatníka. U Bohatyto vnější věci jsou jen odštěpkya struskou, a proto je Bůh udílí bezbož-níkům.

DŮKAZ PRO BEZBOŽNÉJeremiah Burroughs (1600–1646)

u Kéž mi dá tvůj meč vyváznout z moci svévolníka a tvá ruka, Hospodine, z mo-ci lidí, lidí věku tohoto, jejichž podílem je pouze život. Ty jim ze svých zásobplníš břicho, sytí se i synové a zbytek nechávají nemluvňatům. (Ž 17,13–14)

Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejichmyšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. (Ř 1,21)

4 | ZÁPAS O DUŠI

Často si opakujeme, že nejsme spaseniučením, znalostí, informacemi, ale mi-lostí skrze víru v dokončené Kristovo dí-lo. A je skutečně důležité, abychom si toopakovali a připomínali, abychom neza-měnili spasení za něco, co spasení není.Ale aby mohla růst naše víra, a abychommohli růst v poznání Pána a Jeho milosti,potřebujeme učení, informace, znalosti.Nikdo nemůže v pravdě poznávat Pána,pokud se o Něm nedozví z Božího slova.u Duch výslovně praví, že v posledních

dobách někteří odpadnou od vírya přidrží se těch, kteří svádějí démon-skými naukami. (1Tm 4,1)

Stále totiž trvá nebezpečí, že nejenom ženeporosteme v  Kristu, ale dokonce Honebudeme vůbec znát, protože svou víruupneme k někomu, kdo nemá moc nászachránit. Apoštol Jan napsal, že „do svě-ta vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, ne-boť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišelv těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist“(2J 7). Jan psal o těch, kteří vypadali jakokřesťané, ale ve skutečnosti jimi nebyli.Psal o lidech z viditelné církve, kteří alenepatřili do duchovní církve, do té sku-tečné Kristovy nevěsty. Tato slova nejsouřečena proto, abychom se báli o své spa-sení, ale proto, abychom byli bdělí a ne-nechali se ukolébat nějakými vnějšími,tělesnými věcmi. Náš text říká:u V něm jsme vykoupeni jeho obětí. (Ef 1,7)V Něm, v Kristu, jsme vykoupeni, v Němmáme vykoupení. To jsou klíčová slova,

kterými se musíme zabývat. V  sedmémverši první kapitoly listu Efezským začínáoddíl, který se věnuje dílu Pána Ježíše Kris-ta. V předchozích verších je popsáno díloBoha Otce: Vyvolil před stvořením světa,předurčil nás k adopci a určil nám cíl – býtchválou slávy Jeho milosti. Tento cíl se opa-kuje také ve verších 12 a 14. Dílo Pána Ježí-še Krista, dílo vykoupení i dílo Ducha sva-tého, zapečetění, vede křesťany k  tomu,aby celým svým životem oslavovali Boha,aby byli chválou Boží milosti. A milost jeopravdu to, co se jako nit táhne celým tím-to textem. Podívejme se nejprve na:

I. Co je vykoupení

u V Něm máme vykoupení… (Ef 1,7 ČSP)Takto je to doslovně řečeno v řeckém tex-tu. V Kristu máme vykoupení. Vykoupeníje důležité slovo, které patří mezi nejfrek-ventovanější v  křesťanském slovníku.Často mluvíme o tom, že jsme vykoupeni,že patříme k vykoupeným, zpíváme o tomv písních – např. ve známé vánoční písniNarodil se Kristus Pán, kde v originále sto-jí: Beliáš (tedy ďábel) oloupen, veselme se,člověk jest vykoupen, radujme se. Nebo:Jsem vykoupen, toť radost má. Nebo: Sva-tý, svatý, svatý! Tebe v každé době v nebimnožství vykoupených ctí a velebí. Osla-vujeme v písních Boha, který nás vykou-pil, a v modlitbách Mu za vykoupení děku-jeme. Víme ale skutečně, co zpíváme? Ví-me, za co děkujeme, o  čem svědčíme?Víme, co vykoupení opravdu znamená?

V NĚM MÁME VYKOUPENÍ �EF 1,7�Jaroslav Kernal

VYKOUPENÍ Z HŘÍCHU A SMRTI

ZÁPAS O DUŠI | 5

A. Význam slova vykoupení Řecké slovo vykoupení má velice zajíma-vou historii. Mnohé se můžete dočíst na-příklad v  knize Jamese Boice Základykřesťanské víry, kniha 2, kap. 14. Na po-čátku to bylo slovo, které se používalo provykoupení válečných zajatců. Z něj vznik-lo slovo, které označovalo výkupné, cenuza zaplacení válečného zajatce, tedy otro-ka. A z tohoto slova vzniklo slovo výkupnéa sloveso vykoupit, které máme v našemtextu. V tom nejpřesnějším slova smysluse jedná o slovo, které přímo označuje za-placení ceny za otroka. Takto to najdemeve starověkých zápisech z  trhu s otroky.Za otroka bylo zaplaceno – výkupné –a on byl propuštěn na svobodu.

V  Novém zákoně nacházíme verše,které přímo ukazují právě na toto vykou-pení – často je součástí také cena, kterábyla zaplacena:u [Kristus] dal sám sebe za nás, aby nás

vykoupil z veškeré nepravosti a očistilsi svůj zvláštní lid, horlivý v dobrýchskutcích. (Tt 2,14 ČSP)

u Syn člověka nepřišel, aby si dal slou-žit, ale aby sloužil a dal svůj život jakovýkupné za mnohé. (Mt 20,28)

Vykoupení znamená především zaplace-ní ceny. To není jenom věc Nového záko-na, ale najdeme to na mnoha místechStarého zákona. V knize Rút je příběh Bo-aze, prapředka Pána Ježíše Krista. Boazpatřil k nejbližším příbuzným Rút, vdovypo Kiljónovi, a jako takový měl povinnostvyplatit pole, o které otec jejího zemřelé-ho manžela přišel v důsledku hladomo-ru. Jeho povinností bylo koupit to polezpátky a vrátit ho rodině. Tato povinnost

se vztahovala také na vyplacení nějaké-ho člena rodiny z otroctví.

Jiný příklad vykoupení je vyplacení prvo-rozených. Hospodin vyhladil všechno prvo-rozené v Egyptě. Aby si to Izraelci připomí-nali, tak všechno prvorozené – člověk i zví-ře – mělo být zasvěceno Hospodinu. AleHospodin určil, že ve stánku budou sloužitjenom lévijci, takže prvorození tam nesmělisloužit. Proto muselo být za každého prvo-rozeného zaplaceno výkupné, které byloodvedeno svatyni. Cena za prvorozenéhočlověka byla natolik přijatelná, že ji mohlzaplatit každý. Pokud někdo nemohl zapla-tit za prvorozené zvíře, musel mu zlomitvaz – patřilo Hospodinu. To je výkupné. To-to výkupné ukazovalo na Toho Prvoroze-ného – jednorozeného Božího syna, kterýdal svůj život jako výkupné za nás.

Ještě jiným příkladem může být vypla-cení života. V Exodu 21,28–30 čteme o si-tuaci, kdy někoho potrká něčí býk, takžeten člověk zemře. V případě, že bylo zná-mo, že jde o trkavého býka a majitel honehlídal, měl kromě býka zemřít také je-ho majitel – byl varován, ale nedbal navarování. Ovšem příbuzní zemřeléhomohli přijít s nabídkou výkupného a ma-jitel mohl vykoupit svůj život za cenu,která mu byla určena. To je vykoupení.V našem případě je touto cenou samotnýBoží syn. Mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23).Kdo může dát výkupné za svůj život?u Výkupné za lidský život je tak velké,

že se každý musí provždy zříci toho,že by natrvalo, neustále žil a nedočkalse zkázy. (Ž 49,9–10)

Nikdo nemůže vykoupit sám sebea zůstat naživu. Důvodem je velikost lid-

6 | ZÁPAS O DUŠI

ského hříchu. Naše vina je tak veliká, ženás nemůže zachránit nikdo jiný nežBůh sám. Proto mluvíme o tom, že člověkje cele, naprosto, zcela propadlý hříchu.Není to o kvalitě, ale o rozsahu. Mluvímeo  tom, že člověk je propadlý hříchu vevšech oblastech svého života – není nic,co by nebylo hříchem zasaženo, neexis-tuje žádné dobré nebo neutrální území,které by bylo v nás nebo by z nás nějakvycházelo. Proto Písmo říká, že jsme mrt-ví v  hříchu (Ef 2,1). Neznamená to, žejsme všichni stejně hříšní – jsou hříšníci,kteří jsou horší než my a  jsou hříšníci,kteří jsou lepší než my, ale všichni jsmehříšníci a  jsme daleko od Boží slávy(Ř 3,23). Všichni jsme duchovně mrtví –a nelze být mrtvý více nebo méně.

Vykoupení potom předpokládá návratdo stavu, který tu byl předtím. Bůh stvořilčlověka, který byl dobrý. Ale nezůstalv tomto stavu dlouho. Člověk padl – a padltak hluboko, že se sám nemůže nikdy za-chránit. Potřebuje vykupitele!

B. Předobraz vykoupeníve Starém zákoně

Podívejme se teď na jednu z nejpůsobi-vějších ilustraci vykoupení ve Starém zá-koně, kterou je život proroka Ozeáše.Ozeáš měl svým životem ukazovat na Bo-ží lásku k  Božímu lidu. Jakou roli tadyhrálo vykoupení? Ohromnou!

Bůh řekl Ozeášovi, aby si vzal za ženunevěstku, žil s ní a měl s ní děti. Ozeáš vy-hledal Gomeru, vzal si ji a měl s ní tři děti.Gomera nebyla moc dobrá žena. V tomtopříběhu, který je živoucím podoben-stvím, je Gomera obrazem nás, hříšníků.Byla to nevěstka a vedle Ozeáše měla ta-

ké další muže. Je docela možné, že druhádcera, která dostala jméno „Neomilost-něná“, a třetí dítě, syn, který dostal jméno„Nejste můj lid“, ani nebyly Ozeášovýmidětmi. To je naznačeno ve verši:u Ani její děti nebudu milovat, protože

jsou to děti ze smilstva. (Oz 2,6 B21)Gomera byla nevěstka a vedle Ozeáše sihledala různé další milence a  nakonecOzeáše úplně opustila.

V další fázi nacházíme Gomeru v otroc-tví. Její život se změnil v peklo a my jí vidí-me na trhu s otroky. Nejčastěji se člověkstal otrokem proto, že byl válečným zajat-cem nebo proto, že se zadlužil. To bylpravděpodobně případ Gomery. Obchods otroky byl rozšířený po celém tehdejšímsvětě. Vypadalo to tak, že otroci byli přive-deni na tržiště, na tržišti pak byli nazí vy-staveni, a dražili se. Mezi těmito otroky by-la na prodej také Ozeášova žena, která odněj odešla a smilnila s mnoha jinými muži.Toto její chování ji odsuzovalo k smrti. Alestalo se něco, co asi nikdo nečekal.

Bůh v této chvíli promluvil k Ozeášovi.Bůh mu řekl: „Ozeáši běž a kup ji.“ „Cože?To je moje žena, která ode mě utekla, kte-rá smilnila, asi se zadlužila a teď je z níotrokyně! Mám jí koupit jako otrokyni?Mám si dělat takovou ostudu?“ „Přesnětak. Zaplať za ní cenu.“

Na trhu se smlouvalo. „Tady je Gome-ra, krásná žena, kdo za ní dá deset šeke-lů. Támhle se hlásí jeden muž. Dá někdovíc?“ Ozeáš dává dvanáct. Další muž čtr-náct – to už je docela vysoká cena. Ozeášdává patnáct. Nízké nabídky už jsou mi-mo hru. Někdo přihazuje k patnácti šeke-lům stříbra také chomér ječmene. „Pat-

ZÁPAS O DUŠI | 7

náct šekelů stříbra a půldruhého chomé-ru ječmene,“ říká Ozeáš. „Dá někdo víc?“

Není nikdo. Ozeáš zaplatil cenu a otro-kyně Gomera patří Ozeášovi. Může s ní na-ložit, jak bude chtít. Je jeho. Už mu patřilapředtím, protože byla jeho manželkou, ny-ní ji vykoupil, zaplatil za ni cenu a patří mujako otrokyně. Mohl by ji potrestat, jak bychtěl – jako cizoložnou ženu, jako nevěr-nou ženu, která od něj odešla, jako matku,která opustila své děti. Dokonce měl právonechat ji ukamenovat.

Ale Ozeáš zaplatil cenu, vykoupil svouženu. Odvedl ji stranou od všeho ruchu,oblékl ji, aby zakryl její nahotu a řekl jí:u Po mnoho dní zůstaneš se mnou, ne-

budeš smilnit, nebudeš patřit jinému;také já budu jen s tebou. (Oz 3,3)

„Budeš mojí ženou, jak to má být. Zaplatiljsem za tebe cenu. Vracím ti zpátky tvémísto po mém boku, místo v mém domě,místo u našich dětí.“ To je vykoupení. Toje jeden z nejlepších obrazů vykoupení,jaký můžeme najít v Písmu. Je to obraz,který mluví také o nás.

C. Vykoupení KristemVykoupení je asi to nejdůležitější, co JežíšKristus udělal pro nás a ve vztahu k nám.Kristovo dílo ve vztahu k Otci je smíření –smířil nás s Otcem. V Něm máme smíření– jako dokonalý člověk přinesl pokoj dovztahu mezi Bohem a člověkem. Jako do-konalý člověk zaplatil cenu za lidskýhřích. Smíření je Kristovým dílem ve vzta-hu k Otci a díky tomuto dílu jsme my smí-řeni s Bohem. V předchozích verších jsmeviděli dílo Otce ve vztahu k nám – směremk Němu je to adopce, tedy přijetí za synya směrem k nám je to ospravedlnění.

Kristovo dílo ve vztahu k  nám je vy-koupení. Obrázek, který nám předkládáNový zákon, se skoro v ničem neliší odobrázku, který jsme viděli u Ozeáše. Takjako on koupil Gomeru, byli jsme koupe-ni i my. I my jsme byli jako otroci:u Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.

(J 8,34)u Víme přece, že starý člověk v nás byl

spolu s ním ukřižován, aby tělo ovlá-dané hříchem bylo zbaveno moci a myuž hříchu neotročili. (Ř 6,6)

Často si lidé myslí, že lidstvo je v jakémsineutrálním stavu. Lidé slyší zvěst evange-lia a mohou se svobodně a nezávisle roz-hodnout, zda evangelium přijmou neboodmítnou. Ale to je naprosto zásadní, fun-damentální nepochopení stavu, ve kte-rém se my, lidé, nacházíme. Jde o zásadnínepochopení hříchu. Jestli si vzpomínáte,mluvili jsme o tom už v souvislosti s adop-cí: Jsou jenom dva druhy dětí – děti Božía děti ďábla. Neexistuje nic mezi. Podobnějsou jenom dva druhy otroctví: Otroctvíhříchu a otroctví spravedlnosti.u Díky Bohu, že jste sice byli otroky hří-

chu, ale stali jste se ze srdce poslušný-mi vzoru učení, jemuž jste byli svěře-ni. Byli jste osvobozeni od hříchua stali jste se otroky spravedlnosti.(Ř 6,17–18 ČSP)

Je důležité, abychom si uvědomili, že otrokse prostě a jednoduše nemůže rozhodnout,že změní svého pána nebo že se dokoncestane svobodným. Je otrok. Takovou mož-nost nemá. Možná se může rozhodnout, alenemá žádnou moc ani možnost něco tako-vého udělat. Jediný způsob, jak může něče-ho takového dosáhnout, je vykoupení. Ně-

8 | ZÁPAS O DUŠI

kdo přijde a zaplatí za něj výkupné. Právětak to platí i v duchovní oblasti. Abychommohli přestat být otroky hříchu, potřebuje-me vykoupit z tohoto otroctví, potřebujemevykupitele, který za nás zaplatí výkupné.Tím výkupným je smrt. Abychom my moh-li žít, musí někdo jiný položit svůj život.Přesně to se stalo na kříži. Ježíš o tom říká:u Já jsem přišel, aby [mé ovce] měly ži-

vot a měly ho v hojnosti. (J 10,10)Přišel, aby nás vykoupil z otroctví hříchua smrti. Přišel, aby za své ovce zaplatil vý-kupné a vysvobodil je.u … který sám sebe vydal za naše hří-

chy, aby nás vysvobodil z nynějšíhozlého věku podle vůle našeho Bohaa Otce. (Ga 1,4)

u On nás vysvobodil z moci tmy. (Ko 1,13)u … abychom očekávali z nebe jeho Sy-

na, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše,jenž nás vysvobozuje od přicházející-ho hněvu. (1Te 1,10)

Zaplatil za nás sám sebou, aby nás vy-koupil a učinil nás svobodnými!

Ano, rozhodujeme se následovat Krista,ale teprve potom, co jsme dostali milost,a bylo za nás zaplaceno. Potom následuje-me Krista s radostí a s ochotným srdcem.

Naše spasení je zadarmo. Jsme spase-ni milostí skrze víru. Nemusíme dělat ně-jaké skutky, abychom byli spaseni. Ne-musíme se nejprve polepšit, stát se spasi-telnými, abychom mohli být spaseni.Nemusíme platit vůbec nic, protože ně-kdo jiný už zaplatil. Cena, která byla za-placena za naše spasení, je cena, jejížhodnotu si nedovedeme ani představit.Tou cenou je samotný Pán Ježíš Kristus,Bůh, který přišel v těle.

II. Vykoupení je v Božím NejmilejšímŠestý verš první kapitoly mluví o tom, žeBůh svým vyvoleným, které předurčilk tomu, aby se z nich stali synové Boží,udělil milost, slavnou milost. A dále říká,že všechna sláva a  plnost této milostinám byla udělena v Božím Nejmilejším.Tak je nazván Pán Ježíš Kristus – BožíNejmilejší – a právě v Něm máme vykou-pení (Ef 1,7).

Musíme pamatovat na to, že verše 3–14jsou v  originále jedno dlouhé a velicepečlivě sestavené souvětí. A  na tomtomístě Boží slovo zdůrazňuje, že vykoupe-ní, které máme, máme v Božím Nejmilej-ším. To nám ukazuje velikost ceny, kterábyla zaplacena. Tou cenou nebyl nikdojiný než Boží Nejmilejší, jednorozený Bo-ží Syn, který je v náruči Otce. To je ten,kterého Otec miloval již před založenímsvěta (J 17,24), ten, který jediný zná Otce,a který kdy hleděl na Jeho slávu (J 1,18),ten jediný, který byl od počátku, ve kte-rém je život, ve kterém je světlo. On je je-diný, který je Pravda s velkým P. Celouvěčnost před stvořením světa zde nebylonic jiného než dokonalý a  naplněnývztah lásky mezi Otcem a Synem a Du-chem svatým. Také proto Ho Duch svatýna tomto místě nazývá Božím Nejmilej-ším. On se stal výkupní cenou, výkupníobětí, On sám sebou zaplatil za nás. Jehojedinečnost znamená, že:

A. Vykoupení je výlučnéVykoupení je natolik spojené s Kristovouosobou, že ho nelze od Krista nijak oddě-lit. A to znamená, že mimo Krista nikdynebylo, není a  nikdy nebude žádné vy-koupení. Nikdy nebyl zachráněn žádný

ZÁPAS O DUŠI | 9

člověk, za kterého by Kristus nezapla-til. Kde není Kristus, není vykoupení!A úplně stejně to platí opačně – nikdy ne-byl a nebude ztracen a uvržen do zatra-cení žádný člověk, za kterého Kristus za-platil. V  pekle nebude nikdo, za kohoKristus zaplatil. Ježíš říká:u Nikdo nepřichází k  Otci než skrze

mne. (J 14,6)To je vyhlášení naprosté výlučnosti. Jed-ná se o totéž, co čteme v našem textu –v  Něm máme vykoupení. Mimo Kristanení spasení. Dnes stále více populárnísynkretistická teologie říká, že všechnycesty vedou k Bohu. „Každý se přece dívána pravdu svýma očima, ze svého úhlupohledu a nemůžeme přece soudit dru-hé, jestli budou nebo nebudou spaseni…“Moji milí, podobná slova zní dokoncez  kazatelen církví, které se označují zaevangelikální, tedy věrné evangeliu! AlePavel napsal: „V Něm, v Kristu, máme vy-koupení!“ Není v Krišnovi, není v Budd-hovi, není v  Mohamedovi, není v  Mariiani nikde jinde. Je jenom v Kristu.

To je velký kámen úrazu pro moderní-ho člověka. Nechce být závislý na jedinévýlučné pravdě. Nechce následovat je-nom jednu cestu. Chce výběr, chce se roz-hodovat, on sám chce určit, co je pro nějdobré. A to je pýcha! Totéž se stalo v ráji. Jeto stejné pokušení, stejná touha, kterépodlehli Adam s Evou: „Budete jako Bůh!“(Gn 3,5). Člověk chce být mírou a  měřít-kem všech věcí, člověk chce mít posledníslovo. To jenom ukazuje, jak vážný jehřích, jak hluboko jsme padli, jak mocnějsme hříchem spoutáni, zotročeni. Místo,abychom se radovali z toho, že je tady je-

nom jedna jediná cesta ke spasení, jednacesta, kterou nám Bůh zjevil, takže nemu-síme tápat a bloudit, tak se zlobíme a urážínás to – protože je to „jenom“ jedna cesta.

Jenom v Kristu máme vykoupení. Ně-kdy si křesťané myslí, že v době Staréhozákona mohli Izraelci obětovat zvíře, abyzaplatili za své provinění. Ano, zákon totak nařizoval („když se někdo proviní,přinese…“), ale list Židům vysvětluje:u V zákoně je pouze náznak budoucího

dobra, ne sama jeho skutečnost. Protostále stejné oběti, přinášené každoroč-ně znovu a znovu, nemohou nikdy do-konale očistit ty, kdo s nimi přicházejí.Kdyby ti, kdo je přinášejí, neměli užvědomí hříchu, protože byli jednouprovždy očištěni, dávno by byly tytooběti přestaly. Ale těmito oběťmi sehříchy naopak každoročně připomí-nají, neboť krev býků a kozlů není s tohříchy odstranit. (Žd 10,1–4)

Jenom jedna jediná oběť byla přijatelnáa  dostatečná, jenom jedna jediná oběťmohla vykoupit otroky hříchu z jejich ot-roctví: Pán Ježíš Kristus, Boží Nejmilejší.Vykoupení, které je v Kristu, je nejenomvýlučné, ale:

B. Vykoupení je adresnéTo znamená, že vykoupení se týká konkrét-ních lidí. Nejedná se tedy o paušální záleži-tost. To je nesmírně důležitá věc, které po-třebujeme dobře porozumět. Podívejme sena to ze dvou úhlů pohledu, které nám do-hromady poskytnou celý obraz.

1. Vykoupen je jenom ten, kdo věřív Krista. Myslím, že toto tvrzení je dosta-tečně pochopitelné. Každý, kdo věřív Krista, je vykoupen. Znamená to, že je

10 | ZÁPAS O DUŠI

vysvobozen z moci hříchu a smrti, už ne-ní otrokem hříchu, ale je otrokem sprave-dlnosti. Víra v Krista nese ovoce v životětakového člověka. V tomto smyslu mámerozumět známému textu z Jakuba:u Stejně tak i  víra, není-li spojena se

skutky, je sama o sobě mrtvá. (Jk 2,17)Víra, která nenese ovoce, není skutečnáspasitelná víra. Člověk, který sice vyzná-vá Krista svými ústy, ale svým jednánímnebo svým učením Krista zapírá, neníopravdový křesťan, a tedy nebyl Kristemvykoupen z otroctví hříchu. Ale kdo je vy-koupen, kdo má živou víru v Krista, kteráse projevuje v  jeho životě, za toho byloskutečně Kristem zaplaceno.

2. Zaplaceno bylo jenom za toho, kdoje skutečně vykoupen. To je pohled natutéž věc z trochu jiného úhlu. Pokud je ta-dy otrok, který nadále zůstává v otroctví,můžeme o něm prohlásit, že za něj bylozaplaceno výkupné a tak byl vysvobozenze svého otroctví? Pokud by to tak mohlobýt, je něco zásadního v nepořádku. Moh-lo by to znamenat jenom jednu ze dvouvěcí: Buď nebyla řádně, nebo dostatečnězaplacena cena za vysvobození tohoto ot-roka, nebo je otrokář natolik silný a moc-ný a vykupitel natolik slabý a bezmocný,že otrok zůstává dále v moci otrokáře. Ne-ní jiná možnost. Někdo by sice mohl na-mítnout, že se otrok rozhodne zůstatv moci otrokáře, ale taková možnost nemážádnou logiku – vždyť kdo by chtěl zůstatv moci otrokáře, bylo-li za něj bylo zapla-ceno výkupné – a především taková věcnení možná. Mluvíme o vykoupení otro-ka, a o osudu otroka rozhoduje jeho maji-tel, nikoliv otrok sám.

Proto čteme v příběhu o narození Ježí-še Krista, jak anděl říká Josefovi:u Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; ne-

boť on vysvobodí svůj lid z jeho hří-chů. (Mt 1,21; podobně Tt 2,14)

Toto je důvod, proč musíme trvat na tom,že bylo zaplaceno jenom za toho, kdo jevykoupen. Je to také smysl toho, co říkáPavel: V  Kristu máme vykoupení. A  tonás vede k poslední věci:

III. Vykoupení už v Kristu máme!

Ekumenický překlad říká, že jsme vykou-peni v Kristu. Ale doslovný překlad říká,že v Kristu máme vykoupení. Je tam slo-veso mít v  první osobě množného číslapřítomného času oznamovacího způso-bu. Jedná se o vyhlášení slavné pravdy,která říká, že v Kristu máme vykoupení.

Vykoupení se nám v Kristu nenabízí.Ani to není tak, že by nám Kristus vykou-pení umožnil nebo připravil. V Kristu to-to vykoupení je. A  ti, kdo v Kristu jsou,v  Něm toto vykoupení už mají. Protonám Boží slovo může říci:u Nepatříte sami sobě! Bylo za vás za-

placeno výkupné. (1K 6,19–20)To je refrén, který se opakuje od prvníhoverše listu Efezským: ‚Svatým‘, ‚věřícímv Krista‘, ‚těm, kdo jsou v Kristu‘, ‚ti, kdojsou obdařeni vším duchovním požehná-ním nebeských věcí v Kristu‘, ‚kdo jsou vy-voleni v Kristu ke svatosti a bezúhonnosti,předurčeni k adopci a k oslavě Boží milos-ti‘. V Kristu máme vykoupení! Toto vykou-pení bylo dokonáno na kříži Golgoty.

Naše spasení je hotové, zajištěné, do-končené. Už bylo zaplaceno. Výkupnébylo přineseno a v Kristu máte vykoupe-

ZÁPAS O DUŠI | 11

Zkušenosti, jichž jsem nabyla v  tomtoutrpení, naplnily mé srdce novými myš-lenkami. Jedné chvíle byla jsem tak ne-mocna, že Arnošt poslal pro maminku.Ubohá maminka musela spát s Martou.Bylo mi velikým potěšením mít ji tu, alevěděla jsem, že její příchod znamená, žejsem velice nemocna, i začala jsem tedyrozjímat nad otázkou, zdali jsem hotovaumřít. Smrt dívala se na mne jako udá-lost největší důležitosti a váhy, ale záro-veň bylo v ní něco nevýslovně slavnéhopři vzpomínce, že už nebudu hříšnicí, alevykoupenou svatou zůstávající věčně

v přítomnosti Kristově. Otec zrovna při-šel, když jsem dospěla do tohoto bodu.

„Drahá má dcero,“ tázal se, „jsi připra-vena odejít před soudce vší země?“

„Nikoliv, otče,“ pravila jsem. „Kristus toza mne učiní.“

„Nemýlíš se?“Usmála jsem se jen, mluvit jsem nemě-

la síly.Tu uslyšela jsem Arnošta, svého drahé-

ho, klidného, sebeovládajícího Arnošta, anpropuká v hlasitý pláč a vybíhá z pokoje.O jakou jsem k němu cítila lásku. Ale cítilajsem, že svého Spasitele miluji nekonečně

STRACH ZE SMRTI � Z DENÍKU KŘESŤANKYElizabeth Prentissová

(Z knihy „Vzhůru k nebesům“)

ní. Už v Něm je. Otázka, kterou si musímepoložit, zní: „Jsem v Kristu?“ V těch sedmiverších, které jsme už prošli, je celá řadavěcí, které nám mohou pomoci ujistit se,zda doopravdy v Kristu jsme.

Jsme vysvobozeni, jsme svobodní, alene ke hříchu. Naše svoboda znamená, žemáme nového Pána. Jsme vysvobozenike službě tomuto Králi, ke službě spra-vedlnosti.

A je tu ještě další otázka – možná seněkdy cítíte jako otroci. Spoutaní, bez-mocní, neschopní cokoliv udělat, zavale-ní břemeny, které nemůžete unést. Ležína vás hřích jako břemeno, se kterým ne-můžete udělat vůbec nic. To znamená, ženyní je tady chvíle, kdy musíte jít k Vyku-piteli, ke Kristu. V Něm máme vykoupe-ní. V Něm máme vysvobození! Ať už sejedná o věci, které vás tíží jako věřící ne-

bo jako nevěřící – u Krista je řešení. Onvolá všechny:u Pojďte ke mně všichni, kdo se namá-

háte a jste obtíženi břemeny, a já vámdám odpočinout. (Mt 11,28)

On nám může dát odpočinek, protože Onzaplatil. On na sebe vzal všechnu tíhu na-šich břemen. V  Něm můžete spočinout.Pojďte ke Kristu, moji milí. Vložte svá bře-mena na Něj. Není břemeno, které by bylonatolik velké, že by ho On nemohl nést a ne-ní břemeno, které by bylo natolik malé, žeby pro Něj bylo bezvýznamné. Podívejte sena Kristův kříž – to je odpověď. Boží hněvtam byl vylit na Božího milovaného Syna.V Něm máme vykoupení. On vás zve, právěteď, nyní když slyšíte Jeho slovo, Jeho hlas.u Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘,

neboť mu na vás záleží. (1Pt 5,7)Amen.

12 | ZÁPAS O DUŠI

více, a že, povolá-li mne teď domů, abychbyla s Ním, že Mu mohu důvěřovat, že bu-de mému Arnoštovi tisíckráte více, nežjsem já mu mohla být, a že bude pečovato mé dítě, mého miláčka, a o mou roztomi-lou maminku mnohem lépe, než bych já tokdy byla dokázala. Brány nebe byly ote-vřeny, a zdálo se, že smím už vejít. A tu zasnáhle se přede mnou zavřely, a já jsem by-la zas slabým, ubohým, pokoušeným stvo-řením zde na zemi. Domnívala jsem se, žeuž jsem dědičkou slávy, a  zatím nebylajsem než popudlivým lidským tvorem, vel-mi lidským věru, mrzuta, když Marta na-třásala peřinu svým hlučným způsobem,rozčilena, když jsem nedostala svého po-krmu včas, aneb nebyl-li upraven dobře,dotčena a uražena, mluvil-li Arnošt méněúzkostlivě a méně něžně než tenkrát, kdyžjsem těžce stonala; zkrátka byla jsem zasta chybující osoba jako před tím.

Ó, jaké to hrozné boje sváděla jsem o trpě-livost, snášenlivost a  nesobeckost! Kolikslz jsem prolila, stydíc se za svá ukvape-ná, netrpělivá slova a  mrzutý přízvuk.Nebylo divu, že jsem toužila být tam, kdemdloba bude pohlcena silou a hřích budenahrazen věčnou dokonalostí.

Avšak tu jsem, práce a utrpení je předemnou, a k tomu cítím málo tělesné i du-chovní síly a statečnosti. Ale požehnánabudiž vůle Boží!

Dne 5. dubna.

Včera večer byla jsem s otcem sama doma.Arnošt s Martou byli mimo dům. Postřehlajsem brzo, že otec, neklidně se vrtě ve svéžidli, má něco na srdci. Položila jsem tedyknihu a tázala jsem se, co má na srdci.

„Má dcero,“ začal, „sneseš od staréhomuže upřímné slovo?“ Lekla jsem se po-někud, protože jsem poslední dobu bylavůči Martě netrpělivá přes všecku mousnahu. Jsem dosavad hodně nemocna.

„Viděl jsem mnoho umírajících,“ po-kračoval, „ale nikdy neviděl jsem nikoho,kdo by byl nejevil nějakého strachu před„královnou strachu“, ani někoho, kdo bybyl měl naprostou jistotu, že nalezl mi-lost u Boha tak, aby hodinka smrti jehobyla zcela prosta takových pochybnostía  ponížení, jak sluší vinnému hříšníkupřed tváří soudce jeho.“

„Ani já jsem podobného něčeho nevidě-la,“ odpověděla jsem, „ale jistotně takováumírání byla, a nevěděla bych, co by víceoslavilo a zvelebilo Boha než taková smrt.“

„Ano,“ pravil zvolna; „ale to byli staří,zkušení a zralí křesťané.“

„Ne vždy staří, otče. Dovol, abych ti vy-líčila takový výjev, jaký mi popsal zrovnavčera Arnošt.“

Bránil rukou, naznačuje mi, že nechcebýt přerušen. „Abych přímo mluvil,“ pra-vil, „jsem znepokojen o tebe, milá dcero.Jsi mláda a ve květu života. Když se pakzdálo, že jsi propadla už smrti, neprojevi-la jsi žádného strachu, nežádala jsi žádnéútěchy, aniž jsi jevila jaký nepokoj. Musíto být krásné mít takové radostné ujiště-ní, že jsme přijati u Boha, avšak je to bez-pečné spoléhat na takové ujištění, kdežtovíme, jak oklamávající je srdce lidskéa jak je zkažené na veskrz?“

„Děkuji ti za tvé upozornění,“ řeklajsem, „a nic se neboj, tatínku, mluvit semnou ještě otevřeněji. Žiješ se mnou, vidíšvšecky mé nedostatky a chyby, a nedivím

ZÁPAS O DUŠI | 13

se nic, že mne máš za velmi ubohou, sla-bou křesťanku. Bojíš se opravdu, že se kla-mu, věříc, že přesto miluji skutečně svéhoBoha a Spasitele a jsem jeho dítětem?“

„Ne,“ pravil, váhaje poněkud. „Nemohlbych právě to říci, nemohl.“ Jeho váhánímne znepokojilo. Nejprve zdálo se mi, žemůj život musel vydávat velmi nejistýzvuk, když někdo pozoruje jej, mohl nepo-chopit jeho řeči. Ale i to mne napadlo, žei ten nejlepší život je nedokonalý a že ko-řeny jeho nemusejí vždy být patrny divá-kům. Otec viděl můj neklid a mé rozpakya zdál se tím být pohnut. V tom přišel Ar-nošt s Martou. Tato pozorujíc jistě, že tu jenějaký nesouzvuk, ihned odešla do svéhopokoje. Bylo to od ní velice laskavé, věru.

„Co se tu děje, tatínku? Co je, Katuško?“tázal se Arnošt, dívaje se na naše úzkost-livé tváře. Snažila jsem se mu vyložit to.

„Myslím, tatínku,“ pravil Arnošt s jakou-si vroucností, „že bys bezpečně mohl mněpřenechat péči o duchovní blaho mé ženy.Ty ji nechápeš. Já ji chápu. Poněvadž v jejínátuře není nic chorobně zádumčivého,poněvadž její důvěra v Krista je dětinně ra-dostná, pochybuješ o ní a posuzuješ ji kři-vě. Buď jist, že lidé jsou tak osobiví ve svénábožnosti jako v jiných věcech a nelze te-dy je vměstnat do jednoho kadlubu. Ka-tuška má lehký výraz v řeči a vyjadřuje svénejsilnější city způsobem, který vypadá ja-ko lehkovážnost a snad se příliš málo o tostará, je-li proto nepochopena.“

Usmíval se na mne při své obhajobě.Nikdy jsem necítila k  němu takovouvděčnost. V  pravdě nenávidím senti-mentálnost ze srdce a je to mou povahouskrývat své nejhlubší, nejsvětější pocity,

a  proto také nesmím se divit, bývám-liproto křivě posuzována.

„Nemyslil jsem na její žertovný způ-sob,“ odpověděl otec. „Staří lidé musí lec-co mladým přehlédnout, ba musíme jimlecco přehlédnout. Ale co mne naplňujebolestí, je to, že toto dítě, plné života a ve-selí, vidí přicházet smrt bez patřičné hrů-zy a bázně, která sluší smrtelníku.“

Arnošt chtěl něco odpovědět, ale pře-dešla jsem jej honem. „Je pravda, že jsemnejevila žádného strachu, domnívajíc se,že smrt je tu. Necítila jsem ho. Odevzdalajsem se Kristu, a  On mne přijal. A  pročbych se byla měla bát vzít Jej za ruku a jít,kam by mne vedl? Je pravda, že jsem sinežádala žádné útěchy. Byla jsem přílišslába, než abych mohla klást otázky, ane-bo abych chtěla, aby mně byly kladeny.Ale mysl má byla jasná a klidná. Duše máodpočívala v Bohu potěšena, ač mé tělobylo tak slábo. Přečtu ti ze životopisu Ka-roliny Fryové dva oddíly, které ti ukáží,jak ubohý hříšník patří na smrt. První jeúryvek ze psaní, která psala, dověděvšise, že dnové její na zemi jsou sečteni.

„Protože snad někteří uslyší a nepocho-pí, proč si nepřeji žádného zvláštního časupřípravy na smrt, již si žádali často mno-hem světější, než já jsem. Píšu ti své důvo-dy i ostatním, jimž můžeš povědět. Není toproto, že jsem tak svatá, nýbrž proto, žejsem tak hříšná. Zvláštní značkou mé ná-boženské zkušenosti byl vždy hluboký,úzkostlivý pocit hříchu. Hřích dneškaa včerejška vyznávala jsem Bohu s úzkos-tí, již jsem sotva snesla. Volání mé o milostnemohlo zůstat nevyslyšeno. Každoden-ně očištěna v  krvi Ježíšově musela jsem

14 | ZÁPAS O DUŠI

víc a  více sebe nenávidět. Co bych tedymohla činit ve smrti, čeho nečinila jsem zaživota? Co dělat tento týden jiného, kdyžmi bylo řečeno, že nebudu živa, než cojsem činila poslední týden, když jsem to-ho nevěděla? Je jen něco, co zbývá nevy-konáno: abych Mu lépe sloužila. Lůžkosmrti není však místem pro to. Proto dím:nejsem-li připravena nyní, nebudu ani od-kladem, pokud já mám s tím co činit. Má-liOn ještě více vykonat ve mně, je to Jehověc. Nepotřebuji prosit jej, aby díla svéhonepokazil přílišným spěchem.“

O několik dní později umřela. Její slovapřed smrtí byla: „Dnes je můj svatebníden, začátek mého života. Přála bych si,aby žádost má umřít a být s Kristem ne-byla mylně vykládána. Vyznávám, žejsem nejbídnější a největší hříšnice, a žá-

dám si jít k Němu, abych navždy zbavenabyla břemene hříchu, totiž hříchu své ná-tury, ne minulého, nad nímž jsem dennělkala, ale přítomného, který páši, anebkterý bych mohla spáchat, vědomí čehožčiní mne časem napolo šílenou bolestí.“

Nikdy nezapomenu výrazu ve tváři ot-cově, když jsem dočetla tato pozoruhod-ná slova. Pomalu povstal se své židle, při-šel ke mně a políbil mne na čelo. Odešelpak, ale brzo se vrátil s  velikou knihoua  ukazuje na prázdný list, žádal mne,abych mu tam opsala přečtená slova. Na-říká, že píšu nečitelně a proto jsem se vy-nasnažila opsat mu to písmem tiskacím.

Přeložil Alois AdlofKnihu publikujeme po kapitolách na

stránkách www.Reformace.cz.

JEŽÍŠ � KRÁL PRAVDY �J 18,33�38�Steven Cole

V roce 2007 napsal John MacArthur velmidůležitou knihu, Válka o Pravdu, která jižzačala; „Kdo by si pomyslel, že lidé, kteří siříkají křesťané – dokonce i kazatelé – sa-mi zaútočí na podstatu pojetí pravdy? Aleje tomu tak.“ Po tom, co cituje některékonkrétní příklady, MacArthur napsal:

Představa, že by křesťanské poselstvímělo být tvárné a  přizpůsobivé, jezvlášť atraktivní pro mladé lidi ovliv-ňované současnou kulturou a duchemdoby, kteří nesnesou autoritativní bib-lické pravdy, které poukazují na svět-ský životní styl a na cestu jeho nápra-vy, bezbožnou mysl, a hříšné chování.Jed tohoto sekulárního světonázoru

proniká do těla evangelikální církvestále hlouběji a ve větších dávkách.

Autor poukazuje na skutečnost, že Bůha pravda jsou neoddělitelné veličiny. Ďá-bel podvedl Evu lží, která podrývala prav-divost Božího slova. Od té doby nepřítelpoužívá stejnou metodu. Útočí na prav-du, protože pravda je neoddělitelně spja-ta s Bohem (J 8,44) a  Jeho Synem, kterýsám o sobě říká, „Já jsem ta cesta, pravdai život“ (J 8,45, 14,6). Takže kdo Boha mi-luje a miluje Krista, musí milovat pravdu,bránit pravdu, když je na ni veden útok.Jedna z  charakteristik těch, které čekáBoží soud, je skutečnost, že „nepřijalia nemilovali pravdu, která by je zachráni-

ZÁPAS O DUŠI | 15

la“ (2Te 2,10). Božímu soudu propadnou„všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezlizalíbení v nepravosti“ (2Te 2,12).

V textu Janova evangelia máme popis Je-žíšova soudu před Pilátem, kde jsou zdů-razněny dvě důležité pravdy o našem Spa-siteli: Zaprvé, že On je židovský Král, a pro-tože Jeho království není z tohoto světa, alejde o království duchovní, je po právu Králvšech lidí. Za druhé klade Jan důraz napravdu, kterou Ježíš sděluje Pilátovi: „Jájsem se proto narodil a proto jsem přišel nasvět, abych vydal svědectví pravdě. Každý,kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (J 18,37). Nato Pilát cynicky odpoví: „Co je to pravda?“a odešel zpět k Židům. Spojíme-li tato dvěKristova prohlášení dohromady, můžemeříci, že Ježíš je Král pravdy a každý, kdo jez pravdy, slyší Jeho hlas.

1. Ježíš je král duchovního království,které je založeno na duchovní pravdě.

Pilátova otázka, „Ty jsi židovský král?“ vy-jadřovala nedůvěru a  skepticismus. Dů-raz v oslovení je osobní „Ty jsi“ a pokud Pi-látova otázka byla upřímná a vyjadřovalasnahu dozvědět se, kdo Ježíš skutečně je,byla by na místě, protože pak by šlo o hle-dání odpovědi na nejdůležitější životníotázku každého člověka. Každý by se měldozvědět správnou odpověď na otázku„Kdo je Ježíš Kristus?“ Jestliže je ten, kdotvrdil, že je, pak je hoden důvěry a podří-zenosti všech, kdo Jeho slovům uvěřili.Jestli tomu tak není, pak lidé zbytečněztrácejí čas následováním křesťanství.

Ježíš nemohl na Pilátovu otázku odpo-vědět, aniž by ji nejdříve neupřesnil. Jestli-že chtěl Pilát vědět, o jaký spor mezi ním

a  Židy jde, pak by Ježíšova odpověď naotázku „Jsi politický král Židů, který si chcepřisvojit autoritu Říma?“ jednoznačnězněla „Ne“. Kdyby však byla položena vesmyslu „Jsi král Izraele, ten Mesiáš zaslíbe-ný Starým zákonem?“, pak by Jeho odpo-věď byla kladná: „Ano, jsem to já, ale mojekrálovství není takové, jak si jej představu-je většina Židů.“ Není divu, že na Pilátovuotázku Ježíš reaguje protiotázkou: „Ptáš sesám od sebe, nebo ti o  mně řekli jiní?“(J 18,34). Ježíš se Piláta ptá: „Zkoumal jsimá prohlášení sám, zda jsem židovskýMesiáš, nebo se spoléháš na svědectví ži-dovských vůdců a jejich obvinění z druhéruky?“ Pilát znovu reaguje povýšeně (Jan18,35): „Jsem snad Žid? Tvůj národ a ve-lekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ Pi-lát tušil, že za obviněním židovských vůd-ců se může skrývat i něco jiného, ale nebylsi jist, o co přesně jde.

Ježíš na Pilátovu otázku „Čím ses pro-vinil?“ neodpoví. Místo toho v rozhovorupokračuje slovy: „Moje království neníz tohoto světa. Kdyby mé království byloz tohoto světa, moji služebníci by bojova-li, abych nebyl vydán Židům; mé králov-ství však není odtud“ (18,36). Z jeho od-povědi pro nás plynou dva závěry:

A. Vzhledem k tomu, že Ježíš je v du-chovní oblasti právoplatný Král, je ta-ké svrchovaný Vládce nad všemi vlá-

dami a autoritami.Na rozdíl od synoptických evangelií, kdese pojem Božího království objevuje čas-to, Jan se o něm zmiňuje pouze tady a ta-ké ve třetí kapitole, 3. a 5. verši (ale vizJ  6,15). Když Pilát slyšel Ježíšovu odpo-věď, že Jeho království není z tohoto svě-

16 | ZÁPAS O DUŠI

ta, reagoval slovy: „Jsi tedy přece král?“.Ježíš jeho slova nevyvracel, ale doplnil jesvým vyznáním: „Ty sám říkáš, že jsemkrál. Já jsem se proto narodil a proto jsempřišel na svět, abych vydal svědectvípravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můjhlas.“ Ježíš svou identitu a poslání přednikým netajil. Podívejme se pro srovnánína text z Matouše 26,63–65, kde Ježíš ml-čel: „A velekněz mu řekl: ‚Zapřísahám těpři Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Me-siáš, Syn Boží!‘ Ježíš odpověděl: ‚Ty sámjsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějškauzříte Syna člověka sedět po pravici Vše-mohoucího a  přicházet s  oblaky nebes-kými.‘  Tu velekněz roztrhl svá rouchaa řekl: ‚Rouhal se! Nač ještě potřebujemesvědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání!‘“

Když se Pilát zeptal „Jsi tedy přecekrál?", nezajímala ho duchovní odpověďtýkající se Ježíšovy identity, jen se snažilpřijít na to, co skutečně stojí za Ježíšovýmobviněním a proč Židé přivedli Ježíše k ně-mu. Ježíš dal Pilátovi jasně najevo, že Jehokrálovství není žádnou politickou hroz-bou Římu. Kdyby Ježíšovo království bylonárodní nebo politické, Ježíš by měl zajis-té vojsko, které by mohlo zabránit Jeho za-tčení. Každý, kdo byl přítomen v zahraděběhem Jeho zatýkání, mohl dosvědčit, žeJežíš pokáral jednoho ze svých následov-níků, který pozvedl meč, aby Ho bránil. Porozhovoru s Ježíšem Pilát sám uznal a řeklŽidům: „Já na něm žádnou vinu nenalé-zám“ (J 18,38). Pilát dospěl k závěru, že Je-žíš nebyl pro Řím politickou hrozbou.

Ježíš se netajil tím, že On je Král, ale neten typ krále, kterého by si Pilát dovedlpředstavit. Ježíšovo království není z toho-

to světa, jde o duchovní království. Králo-vé nebo vládcové pozemských královstvívládnou pomocí nátlaku nad územnímicelky a snaží se dobýt nová území vojen-skou mocí. Nutí své poddané platit daně,aby sami mohli žít v  luxusních palácícha mohli budovat a udržovat bojeschopnouarmádu. Ale Ježíšovo království je jiné. JakJežíš vysvětlil svým učedníkům:u Víte, že vládcové panují na národy a ve-

licí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi:kdo se mezi vámi chce stát velkým, buďvaším služebníkem; a kdo chce být mezivámi první, buď vaším otrokem. Tak ja-ko Syn člověka nepřišel, aby si dal slou-žit, ale aby sloužil a dal svůj život jakovýkupné za mnohé. (Mt 20,25–28)

Při svém prvním příchodu Ježíš přišel jakopokorný služebník, aby na kříži dokonalspasení a vykoupení všech, které mu Otecdal a aby se jeho duchovní království stalorealitou v srdcích těch, které přišel vysvo-bodit z  otroctví hříchu. Přinesl spasenívšem, kdo se Mu ochotně podřídí. Ale přiJeho druhém příchodu budou pod Jehomoc podřízeni všichni, kdo se Mu stavělina odpor, a bude soudit všechny, kteří seproti Bohu vzbouřili. Ježíšův druhý pří-chod popisuje Daniel 7,13–14 následov-ně: „Viděl jsem v nočním vidění, hle, s ne-beskými oblaky přicházel jakoby Syn člo-věka; došel až k Věkovitému, přivedli hok němu. A byla mu dána vladařská moc,sláva a království, aby ho uctívali všichnilidé různých národností a  jazyků. Jehovladařská moc je věčná, která nepomine,a jeho království nebude zničeno.“ A Jan:u A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý

kůň, a na něm seděl ten, který má jméno

ZÁPAS O DUŠI | 17

Věrný a  Pravý, neboť soudí a  bojujespravedlivě. Jeho oči plamen ohně a nahlavě množství královských korun; je-ho jméno je napsáno a nezná je nikdonež on sám. Má na sobě plášť zbrocenýkrví a jeho jméno je Slovo Boží. Za nímnebeská vojska na bílých koních, oble-čená do bělostného čistého kmentu.Z  jeho úst vychází ostrý meč, aby jímpobíjel národy; bude je pást železnouberlou. On bude tlačit lis plný vína tres-tajícího hněvu Boha všemohoucího. Naplášti a  na boku má napsáno jméno:Král králů a Pán pánů. (Zj 19,11–16)

Pilát měl před sebou muže, který nave-nek jako král nevypadal. Spíše připomí-nal obyčejného Galilejce. Nebyl oblečendo drahého oděvu, nezdobily ho šperky,nebyl obklopen sluhy a strážci, přesto byla  je Král králů a  Pán pánů. V  současnédobě přebývá na místě po Boží pravicia čeká na den, kdy mu Hospodin položívšechny nepřátele za podnož k Jeho no-hám (Ž 110,1).

Jednoho dne Pilát, Kaifáš, César a každýčlověk, který kdy na zemi žil, uvidí Ježíšepřicházet ve slávě svého Otce se svými sva-tými anděly, a dříve než Ježíš odplatí každé-mu podle jeho jednání, padnou před Níma vzdají Mu čest jako Králi (Mt 16,27). „Protoho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jménonad každé jméno, aby se před jménem Ježí-šovým sklonilo každé koleno – na nebi, nazemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každýjazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán“(Fp 2,9–11)! Z toho pro nás plyne ponauče-ní: ujistěte se, že vaše srdce je podřízeno Je-žíšovi jakožto svému Králi, abyste se nemu-seli bát později, při Jeho příchodu.

B. Ježíšovo duchovní královstvíje založeno na duchovní pravdě.

V Janovi 18,37, Ježíš sám o sobě svědčí:„Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem seproto narodil a proto jsem přišel na svět,abych vydal svědectví pravdě. Každý,kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ To je Je-žíšův jediný odkaz v Janovi, kde Jeho na-rození poukazuje na Jeho lidství. Ježíšopakovaně poukazuje na svůj příchod dotohoto světa, který je současně odkazemna jeho pre-existenci a božství: Syn člo-věka sestoupil z nebes (J 3,13); kdo při-chází shůry (31); neboť jsem od Boha vy-šel a  od něho přicházím (8,42); přišeljsem na tento svět k soudu (9,39); vyšeljsem od Otce a přišel jsem na svět (16,28).Ježíš nám říká, že se narodil a přišel nasvět, aby byl Králem, ale způsob, jakýmsvé království ustanovil, neměl nic spo-lečného s úsilím člověka ani světskou vo-jenskou silou. Jeho království je ustano-veno přinášením pravdivého svědectví.Mohamed založil své království ostřímmeče, který jeho nejhorlivější následov-níci používají dodnes: konvertuj, nebobudeš zabit. Naproti tomu Ježíš ustanovilsvé království mocí pravdy a Jeho lásky,kterou spatřujeme na kříži.

Ježíšova prohlášení jsou v  ostrém kon-trastu s  převládající postmoderní filozofiía myšlením naší doby. Jen málokdo věří, žev duchovní oblasti existuje něco jako abso-lutní, objektivní a  poznatelná pravda. Aleabsolutní pravda zůstává pravdou, ať senám to líbí, nebo ne. Zůstává pravdou, ať to-mu věříme, nebo ne. Duchovní pravdu ne-určuje lidský pragmatismus ani to, co při-náší výsledky. Některé metody a techniky

18 | ZÁPAS O DUŠI

mohou fungovat v obchodě, řízení lidskýchzdrojů, úspěchu v podnikání či v mezilid-ských vztazích, ale nemají co do činění s du-chovními pravdami s ohledem na věčnost,protože nepřivádí lidi do podřízenosti JežíšiKristu. Duchovní pravda je neměnná a platípro všechny kultury a  všechny lidi všechdob. Veškerá duchovní pravda pocházíz  Boha; byla nám zjevena v  Jeho slověa ukazuje na Ježíše Krista. Duchovní prav-da se zaměřuje na dobrou zprávu evange-lia, která proměňuje lidská srdce a vede násdo podřízenosti Kristu, takže nebudeme če-lit Jeho soudu v poslední den.

Je důležité pochopit, že pravda je neroz-lučně spjata s věčným Bohem. Na Pilátovuotázku, „Co je pravda?“ nabízí MacArthurtuto definici, která čerpá z Písma:

Pravda je to, co je v souladu s myslí, vů-lí, charakterem, bytím a slávou Boha.Řečeno ještě přesněji: Pravda je sebe-vyjádření Boha, což znamená, že Bůhje autor, zdroj, příčina, vládce, obhájce,jediná norma a měřítko, standard a ko-nečný soudce veškeré pravdy.

MacArthur k tomu dodává: „Každý nápad,který máme, každý vztah, který kultivuje-me, každá víra, které si vážíme, každý fakt,který poznáme, každý argument, kterýmsvé názory hájíme, každý rozhovor, do kte-rého jsme se zapojili, a  každá myšlenka,která nám přišla na mysl, předpokládá, žeexistuje něco jako ‚pravda‘.“ Bible nazýváBoha „Bůh pravdy, záštita má, při Bohu pra-vém“ (Ž 31,5; Iz 65,16). V Titovi 1,2 je psáno,že Bůh je pravdomluvný. Protože Bůh je je-diná věčná bytost, Ten, kdo stvořil všechno,co existuje, a protože je Duch (J 4,24), nemů-žeme Ho poznat lidským rozumem ani spe-

kulovat o Jeho bytí. Boha poznáváme tolik,kolik se sám rozhodl zjevit, a  zjevuje senám především v  Ježíši Kristu (J 1,1; sro-v. Lk 10,22; Žd 1,1–3). V Janovi 1,14 je psá-no: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezinámi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakoumá od Otce jednorozený Syn, plný milostia  pravdy.“ Pán Ježíš odkazoval na Duchasvatého jako na „Ducha pravdy,“ který uve-de své následovníky do veškeré pravdy;Duch pravdy vychází od Otce a vydává o Sy-nu svědectví (J 14,17; 15,26; 16,13). Pravdacharakterizuje každou osobu TrojjedinéhoBoha.

Vzhledem k  tomu, že máme oslavovatBoha připodobňováním se k  obrazu JehoSyna, pravda by měla charakterizovat kaž-dého věřícího. „Kdo však činí pravdu, při-chází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skut-ky jsou vykonány v Bohu“ (J 3,21). Jsme po-svěcováni Božím slovem, které je pravda(J 17,17). Proto máme uctívat Boha v Duchua v pravdě (J 4,24). Jelikož Satan je lhář a o-tec lži, poněvadž v něm pravda není a Ježíšnaopak vždy mluvil pravdu (J 8,44–45),všichni, kdo chtějí být jako On, musí usilo-vat o  pravdivost jak ve svém mluvenémprojevu, tak i v chování. Apoštol Pavel to vy-jádřil v  listu Efezským 4,15 následovně:„Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůs-táme v Krista. On je hlava“, a ve verši 25. do-dává: „Proto zanechte lži a ‚mluvte pravdukaždý se svým bližním‘, vždyť jste údy té-hož těla“. To zahrnuje nejen čestné jednánía dodržování slova, ale vše, co říkáme, bymělo být v souladu s biblickými pravdamia principy zdravého učení.

Skutečnost, že existuje absolutní du-chovní pravda, také znamená, že existuje

ZÁPAS O DUŠI | 19

celá řada duchovních deformací, omylůa lží. Některé mají relativně mírné násled-ky a účinky, ale některé z nich mají zavr-ženíhodné a zničující následky (Mt 23,23-–24). V posledních třech pastýřských lis-tech Timoteovi a Titovi Pavel opakovaněvybízí, aby vyučovali zdravé učení a abynedovolili nikomu učit odchylným nau-kám, nemarnili čas jalovým hloubáním,neholdovali prázdným řečem, ale podleslávy požehnaného Boha vyvraceli dé-monské nauky a škodlivé učení odmítali(1Tm 1,3–11; 4,1–3. 7. 11. 16; 6,20–21;2Tm 1,13; 2,14–18.23–26; 3,1–17; 4,1–5;T 1,1). Církev je „sloup a  opora pravdy“,(1Tm 3,15). Juda své nejbližší napomínáslovy: „Milovaní, velmi jsem si přál psátvám o našem společném spasení, ale teďpokládám za nutné napomenout vás,abyste zápasili o  víru, jednou provždyodevzdanou Božímu lidu“ (3). A pokračujevarováním před působením falešnýchučitelů, kteří ohrožují zdraví církve. Také2. list Petrův a 1., 2. a 3. Janův list s naléha-vostí varují před falešnými učiteli a nabá-dají je, aby se drželi pravdy.

Řeknete-li, že jste přesvědčeni o abso-lutní pravdě, je to totéž, jako když tvrdíte,že cokoli co se od ní odchyluje, je lež. Kdyžněco podobného vyslovíte v dnešním tole-rantním, relativním a postmoderním svě-tě, budete s  největší pravděpodobnostíoznačeni za netolerantní fanatiky. Před ví-ce než 100 lety známý kazatel Ch. H. Spur-geon řekl, že kdyby někdo před světem ře-kl, že je agnostik, sklidil by třikrát hurá zato, že nic neví a ničemu nevěří. Další relati-visté jsou přesvědčeni, že nezáleží na tom,čemu věříte, hlavně když věříte upřímně.

Na to Spurgeon řekl, že je to stejné jako vě-řit, že se můžete napít kyseliny bez újmynebo přestat jíst a  nezemřít. Spurgeonvšak dospěl k závěru, „že náš požehnanýSpasitel je upřímně netolerantní“.

Z tohoto textu vidíme, že existují dvěreakce na pravdu, kterou nám Ježíš zvěs-toval: Pilát se vysmíval; „ale ti, kdo jsouz Pravdy, slyší Ježíšův hlas“ (J 18,37).

2. Ti, kdo nejsou z pravdy, se vysmívajísamotné představě, že by pravda

mohla mít něco společnéhos duchovní oblastí

Věřím, že Pilátova odpověď na otázku „Coje to pravda?“ byla vyřčena s  cynickýmúšklebkem. Kdyby se ptal upřímně, hnedby neodešel. Když Ježíš řekl, že „Každý, kdoje z pravdy, slyší můj hlas“ (18,37), nabídlPilátovi možnost reagovat na to, o co v tom-to rozhovoru šlo: „Piláte, slyšíš můj hlas?Chceš mi naslouchat, abys poznal pravduo  svojí duši?“ Ne Ježíš, to Pilát stál předsoudcem, protože kdykoli se člověk setkás Ježíšem Kristem, jeho hříchy jsou ve světleKristovy svatosti obnaženy, a  dotyčný semusí rozhodnout. Poslechne Ježíšův hlas,který ho volá, aby přišel ke světlu? Nebo bu-de dál chodit ve tmě, protože se v přítom-nosti takového světla cítí nepříjemně?

Pilát zřejmě moc nepřemýšlel o tom, coslyší, a proto se raději vrátil k Židům, a totorozhodnutí se stalo pro jeho duchovní ži-vot osudným. Na první pohled to vypadalojako maličkost. Pilát si pravděpodobně ří-kal: „Už musím ten případ nějak vyřešit,pak se nasnídám a konečně budu dělat ně-co užitečného.“ Ale někdy zdánlivě bezvý-znamné rozhodnutí může mít vážné, ba

20 | ZÁPAS O DUŠI

i věčné důsledky. Půjdete na bohoslužbua uslyšíte tam evangelium, nebo zůstanetedoma, dáte si snídani do postele a přečtetesi noviny? Budete naslouchat evangeliuv rozhlasovém vysílání a poučíte se z Boží-ho slova nebo si pustíte svou oblíbenouhudební stanici?

Apoštol Pavel řekl (1Tm 6,13), že Ježíš„vydal svědectví svým dobrým vyznánímpřed Pontiem Pilátem“. Důvodem Piláto-vy skeptické reakce tedy nebylo nedosta-tečné Ježíšovo svědectví. Můžete zvěsto-vat evangelium, jak nejlépe umíte, přestose vám lidé vysmějí a odejdou. Proč?

Jediná odpověď, která vše vysvětluje,je „hřích“. A pravděpodobně hlavní hřích,který udržuje lidi bez víry v Krista, je pý-cha. Jsou přesvědčeni, že mají dostatekvlastní moudrosti a že si dovedou poraditi bez Boha. Namísto toho, aby byli z Kni-hy knih usvědčeni, stali se jejími soudci.Pýcha jim nedovolí požádat Boha, abyjim odhalil pravdu. Pýcha je vede k tomu,že jsou přesvědčeni, že jejich dobré skut-ky nepostačí na to, aby se dostali do nebe.

Jak pyšní lidé stárnou, často cynickyhodnotí každé náboženství, které učí, žejedině ono je pravdivé. Možná, že znajířadu příkladů, kdy se vyznávající křesťa-né zachovali hanebně. Viděli nebo slyšelio kazatelích, kteří kázali svatost, ale samiselhali. Zároveň znají řadu nevěřících,kteří jsou slušní a lidsky řečeno dobří li-dé. Takže dospěli nesprávně k závěru, ženikdo nemůže znát duchovní pravdua každý, kdo tvrdí, že je jen jedna pravdaa on ji zná, je arogantní a úzkoprsý.

Dalším důvodem, proč lidé nechtějípřemýšlet o tom, co je pravda, že se vysmí-

vají a odmítají Ježíšovo poselství, je neo-chota a odpor ke změně. Nehledají pravduv Božím slově, protože je přirozenému člo-věku nepříjemná nebo proto, že vyžadujeúsilí. Je jednodušší žít, jak žili doposud,což nevyžaduje žádné úsilí a snahu měnitstaré návyky. Kromě toho milují svůjhřích a pravda je jim nepříjemná. Stejnějako Pilát se vysmívají představě, že Ježí-šova pravda má něco společného s  du-chovní realitou. Ale z Boží moci někteří naposelství absolutní pravdy reagují:

3. Každý, kdo je z pravdy,slyší Ježíšův hlas

Být „z pravdy“ samo o sobě naznačuje du-chovní původ. Ježíš řekl Nikodémovi: „Cose narodilo z  těla, je tělo, co se narodiloz Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl:Musíte se narodit znovu“ (J 3,6–7). Nebuď-me proto překvapeni, že ti, kteří byli du-chovně znovuzrozeni Duchem pravdy,jsou „z pravdy“. Stanou se z nich hledačipravdy v  Kristu. Nejdůležitější životníotázka tedy je: „Byl jsi znovuzrozen?“

Pokud vás zajímá: Jak mohu vědět, zdajsem z pravdy, jak mohu poznat, zda jsemznovuzrozen?, Ježíš na tuto otázku dává od-pověď: Uslyšíte Jeho hlas. Ježíš často zvolal:„Kdo má uši, slyš“ (Mt 11,15; 13,9). Vyzývallidi, aby přemýšleli o smyslu toho, co hlásala aby si Jeho slova vzali k srdci. Slyšet Ježíšetotiž znamená nejen naslouchat, ale také sepodle toho řídit a poslouchat, co přikazuje.Skutečnost, že duchovní pravda je poznatel-ná a objektivní, znamená, že musí být stejnějako věda studována. Boží pravda je jakodrahý kov nebo skrytý poklad, po kterém jetřeba usilovně pátrat. Vždyť je psáno:

ZÁPAS O DUŠI | 21

u Můj synu, jestliže přijmeš mé výroky,uchováš-li mé příkazy ve svém nitru,abys věnoval pozornost moudrostia  naklonil své srdce k  rozumnosti,jestliže přivoláš porozumění a hlasitězavoláš na rozumnost, budeš-li ji hle-dat jako stříbro a pátrat po ní jako poskrytých pokladech, tehdy pochopíš,co je bázeň před Hospodinem, a  do-jdeš k poznání Boha. Neboť moudrostdává Hospodin, poznání i rozumnostpochází z jeho úst. (Př 2,1–6)

Jste-li „z  pravdy,“ budete hledat pravdua studovat Boží slovo. Ale cílem není jenzískat znalosti, nabyté znalosti je třebamoudře využívat, aby se váš život Bohu lí-bil. Ačkoli většina dnešních lidí a dokonce

i velké procento evangelikálních křesťanůabsolutní pravdu v duchovní oblasti zpo-chybňuje, v žádném případě ji to nezne-hodnocuje. Ježíš je Pravda a On o ní vydalsvědectví. On je Král králů a  Pán pánů.Jste-li z Pravdy, uslyšíte Jeho hlas a ode-vzdáte Mu svůj život.

Na závěr dvě otázky k zamyšlení:

1. Jak můžete odpovědět těm, kdo vásobviňují, že jste pyšní a netolerantní,protože hájíte absolutní pravdu?

2. Někteří křesťané jsou přesvědčeni, žeby věřící měli odložit doktrinální roz-díly a přijímat v lásce a duchu jednotyvšechny křesťany. Je to dobrá rada,nebo zrada Pravdy? Proč?

„Nemůžeme cele milovat Boha, pokudpro nás nebude lákavější než všechnyostatní věci.“ Tak zní výrok slavnéhoskladatele chval Isaaca Wattse. A z částiměl pravdu, vždyť lidé vždy milují to, cose jim zdá nejpřitažlivější. Ať už je to Bůh,peníze, sex, nebo sláva, milujeme to a ži-jeme pro to, co upoutá naše srdce.

Ale jaký Bůh by dokázal předčit láka-vost všeho ostatního? Svedl by to snad ně-jaký „jednoosobní“ bůh? Jen těžko neboalespoň ne na dlouho. Podle definice musíjednočlenní bozi strávit věčnost o samotě.Již od doby před stvořením by museli býtúplně sami – neměli by nikoho, s kým bykomunikovali. Jejich láska k ostatním po-tom nemůže být nijak hluboká, pokud do-

kážou žít celou věčnost bez ní. A vzhledemk tomu, že tito bozi tedy nejsou nezbytněmilující, jsou také nepochybně méně láka-ví. Mohou vyžadovat naši chválu, ale ne-mohou získat naše srdce. Musí se jim slou-žit jen z donucení.

Jak úžasně jiné je to s trojjediným Bo-hem. V Janovi 17,24 mluví Ježíš o tom, jakHo Otec miloval ještě před stvořením svě-ta. To je ten trojjediný, živý Bůh: Otec, z je-hož bytí od věčnosti vyvěrá láska k JehoSynu, vylévání Ducha lásky a  života naNěj. Zde je Bůh, který je láska, který je takplný života a požehnání, že jí po věčnostpřetékal. Puritánský kazatel Richard Si-bbes řekl: „V Bohu je tolik dobroty jako vefontáně nebo jako v  prsu, které miluje,

POTĚŠENÍ V TROJICIMichael Reeves

BŮH KŘESŤANŮ

22 | ZÁPAS O DUŠI

když se může zbavit mléka.” Jinými slovyzde v trojjediném Bohu vidíme nekoneč-ně uspokojivého Boha, který je prame-nem veškeré dobroty, pravdy a krásy.

To znamená, že spolu s  trojjedinýmBohem přichází dobré zprávy. Protožezde není žádný zlý a chamtivý Bůh, alePán milosti a  shovívavosti – ten, kterýnabízí spasení sladší, než by si jakýkolivjiný bůh mohl představit.

Jen si zkuste na chvilku představit bo-ha, který není trojjediný. Stál by vůbeco  přátelství s  námi po tom, co by strávilvěčnost o samotě? To je dost nepravděpo-dobné. Věděl by vůbec, co to přátelství je?Nejspíš ne. Takový bůh by nás nechal žítpod svou nadvládou a ochranou, ale tímby to končilo. Zamyslete se nad nejistounadějí muslimů nebo svědků Jehovových:možná by se nakonec dostali do ráje, aleani zde by je nečekal žádný reálný vztahs jejich bohem. Jejich bůh by o to nestál.

Ale pokud Bůh je Otec, jenž celou věč-nost miluje svého drahocenného Syna,pak se dozvídáme o Bohu, který má mno-hem intimnější a zázračnější cíle – chcenás přitáhnout do svého života a radosti,zahrnout nás takovou láskou, jakou má kesvému drahému Synu. Tento Bůh zajisténenabízí žádný vztah typu „má mě rád,nemá mě rád”, ve kterém se musíme cho-vat bezchybně, abychom zůstali v  Jehopřízni. Ne, přeci „těm pak, kteří ho přijalia věří v jeho jméno, dal moc stát se Božímidětmi” (J 1,12) – a to spolu s ujištěním, žesi budou moci užívat Jeho lásku navěky.

Ten věčně milovaný Syn přicházík nám, aby se s námi podělil o stejnou lás-ku, jakou ho Otec vždy zahrnoval. Přichá-

zí k nám, aby s námi sdílel svůj život a vzalnás do něj, abychom mohli být přivedenipřed toho Nejvyššího ne nejen jako hříšní-ci, kterým bylo odpuštěno, ale jako drazemilované děti, které v Duchu sdílejí synov-ské volání „Abba!”

Jinými slovy, Bůh, který je nekonečněkrásnější než všichni bozi lidských nábo-ženství, nabízí také nekonečně krásnějšíspasení. Zde je Bůh, který dokáže získatzpět bloudící srdce lidí jen tím, že jim ote-vře oči, takže Ho poznají, dokáže dát tunejhlubší naději a  útěchu svatým, kteříjsou na pochybách.

Trojjedinost tedy není jen nějaký trap-ný přídavek k Bohu, možnost, kterou bynikdo nechtěl. Ne, Bůh je nádherný, při-tažlivý a  životodárný právě proto, že jeOtec, Syn a Duch. Pouze zde je k nalezeníBůh, který je láska a který s námi sdílí svůjvlastní život a radost. Jen zde je k nalezeníBůh, jehož znalost znamená život věčný.

Jan Kalvín jednou napsal, že pokud sebudeme snažit smýšlet o Bohu, aniž by-chom mysleli na Otce, Syna a Ducha, po-tom „pouze obnažené a prázdné jménoBůh bude v našich myslích vylučovat to-ho pravého Boha”. Pokud se tedy spoko-jíme s tím, že budeme mluvit o Bohu jenpovrchně nebo abstraktně, aniž bychomzahrnuli Otce, Syna a Ducha, nikdy nepo-známe život, krásu a útěchu, které pra-mení z poznání toho pravého Boha.

Zde a pouze zde je k nalezení Bůh, prokterého byla naše srdce stvořena, Bůh, kte-rý dokáže zprostit naše srdce tužeb, v je-jichž otroctví jsme uvězněni, Bůh, který jenekonečně, nepřekonatelně uspokojivý.

Původně otištěno v časopise Tabletalk.

Trojjediný BùhZimní konference 2016

Dílo Boí trojice v ivotì køesana

Konference Zápasu o duši a Poutníkovy četby

1. Důležitost učení o Trojici (Pavel Steiger)

2. Dílo trojjediného Boha ve stvoření (Jan Suchý)

3. Dílo Boží trojice ve spasení (Radek Kolařík)

4. Dílo trojjediného Boha v posvěcení (Marcus Denny)

5. Dílo Boží trojice v oslavení (Jaroslav Kernal)

6. Panelová diskuze, otázky a odpovědi

30. ledna 2016

Aula Univerzitního kampusu Bohunice(Kamenice 5, Brno)

Registrace: 830–915, zahájení: 930, závěr 1730.

http://www.reformace.cz/obsah/trojjediny-buh-zimni-konference-2016

Důležitost učení o trojici

Pavel Steiger

V této úvodní přednášce si objasníme, proč je důležité učení o Trojici, o trojjedi-ném Bohu. Výslovně, čtyřmi biblickými verši dokážeme, že Bůh jen jeden, zjeve-ný ve třech odlišných Osobách. Vysvětlíme si nejdůležitější úlohy, každé BožíOsoby: Otce, Syna a Ducha svatého.

Jádro přednášky se bude opírat o naprostou dokonalou, harmonickou, sou-činnost všech tří Božích Osob. Krátce představíme dokonalou součinnost trojje-diného Boha ve stvoření, spasení, posvěcení a oslavení.

Ukážeme si, jak „svobodná“ vůle padlého člověka, judaismus, Jehovovi svědci,Mezinárodní sjednocená letniční církev (UPCI), Branhamovci, Mormoni, isláma pohané různých náboženských směrů buď deformují, nebo popírají naprostýsoulad činnosti trojjediného Boha.

Na závěr si velmi krátce popíšeme, jak se biblicky definovaný trojjediný Bůhzjevuje ve stvoření: ve vesmíru, prostoru, čase, hmotě, a světle.

Dílo trojjediného Boha ve stvoření

Jan Suchý

Jak daleko jsou dnes lidé od pravdy, když žijí svůj život jen pro tuto chvíli, jakobypotěšení okamžiku zaručilo to nejlepší, co můžeme znát a tak naplnilo náš život.

Ale ani poznání, že vše je učiněno Všemohoucím Stvořitelem nám, kroměsouhlasu s Vyšším principem, nepřinese pokoj do srdce.

Teprve poznání Boha, jehož sláva se zjevuje skrze Jeho přebohatou lásku, mů-že přinést trvalou naději, proměněnou v jistotu:

Samou podstatou evangelia je Otcova láska k Synu, Jehož Duch koná, aby Bůhbyl oslaven.u Všechno je stvořeno skrze Krista a pro Krista. (Kol 1,16)

Nechme se zajmout slávou našeho Boha, když budeme společně nahlížet doBožího slova a jeho zprávy o stvoření trojjediným Bohem.

Dílo Boží trojice ve spasení

Radek Kolařík

Hospodin se nám v Písmu zjevil jako trojjediný král veškerého stvoření. On jekrálem, který působí vše podle rady své dokonale moudré vůle. V tomto kázáníuvidíme úžasnou nádheru Boží vůle ve spasení a jeho uskutečnění. Připomene-me si způsob, kterým se svatý Bůh před založením světa rozhodl ospravedlnithříšníky. Budeme povzbuzeni dobrou zprávou, že spasení je plně dílem Boží tro-jice, kde každá osoba jednotně spolupůsobí v záchraně hříšníků, dobrou zprá-vou o Boží milosti a lásce kde, Otec vyvolil, Syn vykoupil a Duch Svatý zapečetil.

Dílo trojjediného Boha v posvěcení

Marcus Denny

Proč bychom měli studovat předmět, který je tak podrobný a specifický jako prá-ce Boží trojice v posvěcení? Mohlo by to znít jako klišé, kdybychom řekli, že pou-ze na několik málo předmětů by se měla pozornost církve upínat více než natento. Vždyť Otcův hlavní cíl v posvěcení je oslavit sám sebe tím, že nás připo-dobňuje k obrazu svého Syna skrze přebývání Ducha Svatého v nás. Ale už tosamo o sobě ukazuje na naši potřebu studovat tyto veliké pravdy.

Dílo Boží trojice v oslavení

Jaroslav Kernal

Není větší slavnější a vznešenější téma, které bychom na této konferenci mohlistudovat. Už samotné pomyšlení na Boha, který je Tři-v-jednom a zároveň Jeden--ve-třech nám bere dech a způsobuje bolení hlavy. A když k tomu přidáme témaoslavení, tedy vyvrcholení všech věcí, kdy se zjeví sláva Božích synů, kterou celéstvoření toužebně vyhlíží (Ř 8,19), musí se nám nad tou nádherou zatočit hlava.

Podíváme se na to, jak se jednotlivé osoby Boží trojice podílejí na oslavení křes-ťana – jak od věčnosti jednotně spolupracují na tom, že budeme před Otce přive-deni jako dokonale svatá a Duchem naplněná nevěsta Kristova.

Přihlášení

Přihlašujte se na www.reformace.cz, mailem na adresuzapasodusi@gmail.com nebo poštou na adresu redakce Zápasu o duši.Do přihlášky uveďte jméno a příjmení, kontaktní údaje, sbor, který na-

vštěvujete.

Stravování

Obědy je možné zakoupit v obchodním centru (které je lávkou spojeno suniverzitním kampusem), kde se nachází menza a řada restaurací.

Program pro děti

V průběhu kázání bude zajištěn program pro děti od 5 do 11 let.

Cena

Konference je bezplatná. Na pokrytí nákladů bude v jejím průběhuprovedena sbírka.

Doprava

Trolejbus č. 25 (z Mendlova náměstí) a autobus č. 60 (ze zastávky Křídlovická),zastávka Univerzitní kampus.

Parkování

Parkování je možné na venkovním parkovišti vedle obchodního centra.

Potěšení v Trojici

Michael Reeves

Na konferenci bude představena výše uvedená kniha, kterou (pouze) přihlášeníúčastníci konference obdrží zdarma (jeden výtisk na rodinu).

Redakce časopisu Zápas o dušiReformace.cz, Hošťálkova 1C, 169 00 Praha 6

www.reformace.cz

http://www.reformace.cz/obsah/zimni-konference-2016-prihlaska

ZÁPAS O DUŠI | 27

Korán zmiňuje různé skupiny odpůrců a ne-přátel muslimů. Především mluví o  těch,kteří muslimy napadají slovně i fyzicky:

1. Útočníci a ti, kteřímuslimy vyhánějí

Bojujte pro Alláha proti těm, kteří bo-jují proti vám. Nedopusťte se všakžádných přestupků. Provinilce Alláhnemiluje (Súra 2,190).

Když vás někdo napadne, udeřtezpět stejnou silou, jako vás napadlon. Bojte se Alláha! (Súra 2,194c).

Obranná válka v islámu se řídí zákonemodplaty a pomsty: Duše za duši, oko zaoko, nos za nos, ucho za ucho, zub za zuba za každou ránu trest. Kdo tento zákondodržuje, tomu je to vykoupením! (Súra5,45). Být velkorysý nebo odpustit nelze,protože za každé bezpráví se musí pykat.Korán určuje: Pro vás je spravedlivé po-trestání (provinilců) život! (Súra 2,178c).

2. Nevěřící

Arabské výrazy pro animisty, nemuslimya ateisty se vyskytují v koránu přes 200-krát. Tito „nelidé“ znamenají pro muslimyvyvrhele lidstva (8,55-56). Platí za nečisté(9,28), bezbožné a porušující zákon, pro-tože nežijí podle šaríi, jak stojí v koránu,jedí vepřové maso a při porážení zvířat ne-vyslovují Alláhovo jméno. Jsou považová-ni za ty, kteří nic nevědí, nectí zákon, jsoumédii čarodějů (2,102) a podvodně poru-šují smlouvy s muslimy (9,12). Jejich nej-větším hříchem prý je, že neuznávají Mo-

hameda jako proroka a neuctívají Alláha,jak to dělají muslimové. Každý, kdo nenímuslim, bývá hovorově s  opovrženímoznačován za nevěřícího (kafir). Jsou pro-kleti Alláhem, anděly i  lidmi (2,89--90.161; 7,38; 33,64.68).

Pro Alláha jsou nevěřící (všichni ne-muslimové) nejhoršími zvířaty, protoženevěří (jako muslimové). Ti z nich, se kte-rými jsi uzavřel smlouvu a kteří pokaždésvé ujednání s  tebou poruší, nejsou bo-habojní (Súra 8,55–56). Nevěřící jsou va-ši jednoznační nepřátelé (Súra 4,101).Chtěli by, pokud možno, aby i vy jste bylinevěřící, jako jsou oni. Proto si je nevybí-rejte za přátele (Súra 4,89). Ó proroku,zdolej nevěřící a  pokrytce a  buď k  nimtvrdý! Jejich obydlím je peklo a jejich ko-nec je bídný (Súra 66,9).

Mohamed vedl válku na více frontách.Většina jeho protivníků byli animisté, ne-věřící a modloslužebníci. Vyhlásil jim ne-milosrdný boj. Mohli volit buď islám, nebosmrt! (9,1–5). Později byl mnohým zaja-tým animistům změněn trest smrti na ot-roctví, aby nezemřeli pouze jednou, alezažívali každodenně peklo otroctví. Mno-ho křesťanů ze Severní a Jižní Ameriky sespolupodílelo na islámském trýznění od-kupováním otroků od obchodních centrálevropských knížectví. Kde zůstalo pokáníkřesťanů za jejich podíl na trhu s otroky?

3. Polyteisté a modloslužebníci

Islámské vyznání víry dělá rouhače z kaž-dého, kdo věří na více než jednoho boha,

KDO JSOU NEPŘÁTELÉ ISLÁMU?Abd al-Mashih

28 | ZÁPAS O DUŠI

neboť islám akceptuje pouze Alláha(6,106). Kdo hovoří o „matce boží“ či říká,že Bůh je Otec, Kristus Jeho syn a my jsmeBoží děti, vyslovuje podle islámu neod-pustitelné rouhání. Všichni modloslužeb-níci a polyteisté jsou prokleti! (29,25; 48,6aj.). Každý modloslužebník musí být zni-čen, nepřijme-li islám. Aby existence poly-teistů nesváděla muslimy k odpadnutí odislámu, vypověděl Mohamed modloslu-žebníkům v Mekce smlouvu, dal jim čtyřiměsíce na rozmyšlenou, a tím jim umož-nil vystěhování. Pokud nepřijmou islám,vyhrožoval jim vyhlazením (9,1–12).

Když doba čekání svatých měsícůuplyne, pak zabíjejte polyteisty všu-de, kde je jen najdete. Zajímejte je,obléhejte je, lákejte je do léček, kde jeto jen možné. Nechte je však běžet,pokud činí pokání, vysloví povinnouislámskou modlitbu a zaplatí církev-ní daň. Vpravdě, Alláh je odpouštějícía slitovný (Súra 9,5).

Tento takzvaný verš meče a jeho odezvav súře 2,191.192 ruší přes 100 jinak znějí-cích veršů v  koránu, vyzývajících k  tole-ranci, rovnoprávnosti a svobodě nábožen-ství. Všechny verše, které doporučují spo-lupráci s  nemuslimy, jsou platné, jenpokud jsou muslimové v  menšině jakoMohamed v Mekce. Získá-li islám většinu,je s tolerancí konec, neboť islám má vždyza cíl založení intolerantního církevníhostátu. Žádné dovolávání se lidských právnepomůže, neboť islámský zákon je pří-mo vdechnut Alláhem. Jeho přikázání ne-smí a nemůže nikdo nikdy změnit.

Jak hluboká je propast mezi polyteistya muslimy ukazuje následující verš: Pro-

rokovi a věřícím (muslimům) nepřísluší,aby prosili (Alláha) o odpuštění pro poly-teisty, i  kdyby šlo o  jejich nejbližší pří-buzné, poté, co bylo jim jasně ukázáno,že stanou se obyvateli pekla (Súra 9,113).

4. Ti, kteří vlastní knihu (židé,křesťané a Sabejci)

Na počátku své náboženské činnosti Mo-hamed idealizoval židy a křesťany a nazý-val je „vlastníky knihy“. Chtěl také vlastnittakovou zjevenou knihu v arabské řeči, ja-ko měli oni, coby základ své kultury. Is-lámský prorok použil asi pro 60 % koránurabínsko-židovské texty mišny a Talmudua asi 8 % z apokryfů křesťanských příbě-hů. Když však židé a  křesťané nemohliMohameda uznat jako proroka, jeho po-stoj k  nim se změnil. Nazval židy nejne-bezpečnějšími nepřáteli muslimů, zatím-co na křesťany pohlížel zpočátku se sym-patiemi.

Jistě shledáš, že nejnebezpečnější ne-přátelé věřících (muslimů) jsou židéa ti, kdo (k Bohu) přidružují (polyteis-té). A  jistě shledáš, že ti (nepřátelé),kteří jim sympatií stojí nejblíže, jsou ti,co se nazývají nasara (křesťané), neboťmezi nimi jsou faráři (kněží) a mniši,a nejsou pýchou naplněni (Súra 5,82).

Mohamedova nenávist k židům se stup-ňovala do té míry, že je v koránu deset-krát proklel (2,88.159; 4,46.47.52;5,13.60.64.78; 13,52 aj.) a tvrdil, že Alláhněkteré z nich za trest proměnil v opicea prasata! (2,65.66; 5,60; 7,163–166).

Židé v Medíně představovali intelektu-ální, kulturní a  mocenský blok. Někteříz nich se Mohamedovi veřejně posmíva-

ZÁPAS O DUŠI | 29

li. Proto je zahnal nebo zničil – ve jménuDžibríla (Gabriela) – rodinu po rodině.

Po setkání, při kterém ctihodná šede-sátičlenná delegace ze severního Jemenupo tři dny diskutovala s  Mohamedemv medínské mešitě o víře, byli Mohame-dem odsouzeni také křesťané. Mohamedpřitom představil svůj islám jako nábo-ženství podobné evangeliu. Biskup AbúHarith b. Alqama však prohlédl synkre-tistu Mohameda a odešel z Medíny, anižby islám přijal. Mohamed jej a všechnykřesťany varoval, že Alláh bude všechnynevěřící trápit: Všechny, kdo zůstanounevěřícími, budu trápit strašným souže-ním ve světě tomto i příštím, a oni nena-jdou žádného přímluvce (Súra 3,56).

Krátce nato Mohamed poslal do sever-ního Jemenu své jezdce a malé křesťan-ské království si podmanil. Své přepade-ní odůvodnil jedním Alláhovým zjeve-ním: Bojujte (se zbraněmi) proti těm,kteří nevěří v Alláha a soudný den a ne-zakážou to, co zakázali Alláh a jeho pro-rok Mohamed, a nenáleží správné církvi(islámu), kteří patří k těm, co přijali kni-hu, dokud vlastní rukou nezaplatí menši-novou daň a  nepřiznají (přitom) svoupodlost. – Židé říkají: Ezdráš je synAlláhův! Nazarénští říkají: Kristus je synAlláhův! To však říkají pouze jejich rty.Napodobují tím řeči těch, kteří před nimibyli nevěřící. Ať je Alláh zabije! Jakýmise stali lháři (Súra 9,29–30).

Těmito dvěma verši ze súry PokáníMohamed naprosto odmítl všechny sníl-ky mezi židy a křesťany, kteří snili o sblí-žení náboženství. Obvinil je, že věří v ji-ného boha než muslimové! Židé spoléha-

li na Jehovu, věrného Boha smlouvy,a  křesťané věřili v  Otce Ježíše Krista.Alláh je prý však docela jiný! Není ani bo-hem židů ani bohem křesťanů!

Naděje muslimů se upíná k ráji s po-zemskými požitky. Neznají duchovní ob-novu, posvěcení, znovuzrození, protožev islámu není Duch svatý. Počítají se zno-vustvořením starého tvorstva a  zvýše-ným sexuálním potenciálem mužů v ráji.

Židovská kultura a etika jsou postavenéna Mojžíšově zákonu, křesťanská na záko-nu Kristově a jeho síle, zatímco islámskástojí na zákonu Mohamedově. Všechny třizákony jsou od základu rozdílné! Naivníidealisté, kteří stále ještě věří na tři mono-teistická náboženství, by se měli konečněprobudit a  vystřízlivět. Ani v  dogmaticeani v etice nemají muslimové, židé a křes-ťané společný jmenovatel! Jen nevědoucía pokrytci prohlašují, že tato tři nábožen-ství věří ve stejného boha!

Mohamed nakonec řekl: „Židé a křes-ťané nenáležejí té správné církvi. Nás od-dělují světy!“ Proto Mohamed nedoporu-čil vést dialog za účelem vzájemnéhouznání, nýbrž poručil svým následovní-kům, aby si podmanili židy a  křesťanyv krvavém boji se zbraní, až zlomeni, ja-ko lidé druhé kategorie, zaplatí v islám-ském státě v ponížení menšinovou daň.Všechny ostatní výpovědi o vzájemnémvztahu těchto tří náboženství jsou buďsebeklam anebo lež! (2,145; 22,17).

Mohamed podsouval židům, že uctívaliEzdráše, k čemuž nejsou nikde žádné od-kazy. Ezdráš nebyl vzýván jako boží syn,ale založil 500 let před Kristem židovskýstát, což Mohameda hodně dráždilo.

30 | ZÁPAS O DUŠI

Křesťané byli obžalováni, že vyznávajíJežíše jako Syna Božího! Pokoušeli se Mo-hameda evangelizovat! Zakladatel islámuje v hněvu proklel a vyzval Alláha, aby ka-ždého křesťana, který vyznává božské sy-novství Kristovo, přemohl a zničil! (19,30).Proklínací modlitby Mohamedovy jsoukonec konců černou magií (3,61). Podle 1.listu Janova 2,22–25 a 4,1–5 se duch Mo-hamedův projevil jako protikřesťanskýduch otce lži. Cíl jeho válek je zjevný: Zni-čit vládu živého Krista!

5. Vzpurní muslimové a pokrytci!

Nejen útočníci, nevěřící, polyteisté, židéa křesťané byli a jsou vyhlášenými nepřáte-li islámu, nýbrž také muslimové, kteří vlast-nímu národnímu společenství škodí. Majíbýt potíráni, dokud nebude znovu nastole-na jednota muslimů! Jak již historie stokrátukázala, jde o  neuskutečnitelný sen, aletento příkaz zůstává částí válečného záko-na v koránu a může být kdykoli použit keschvalování útoků a přepadání odchylují-cích se a jinak smýšlejících muslimů.

K  této skupině patří především po-krytci, kteří dělají, jako by byli muslimy,šatí se a mluví jako oni, ale vnitřně smýš-lejí a věří jinak. Mohamed říká, že prý ne-mají rozum a proklíná je stejnou kletboujako křesťany: „Ať je Alláh zabije!“(2,159; 9,30.68; 33,61; 48,6; 63,4). Moha-med je odhalil, protože na jeho války ne-přispívali a  ostatní od boje zdržovali(4,91; 9,73.120.121; 63,1-8; 66,9 aj.).

Všichni zbabělci (48,16.17) a zrádci(8,71) patří k  nepřátelům islámu. Ti semusejí buď vyznamenat v  nějakém ne-bezpečném bojovém nasazení, nebo mu-

sejí být vyhlazeni. Smlouvy s nimi nejsouzávazné (8,58).

Islámu škodí zvlášť přecitlivělí hašte-řivci, kteří se často přou a ohrožují jedno-tu vojenské skupiny. Pokud po neúspěš-ných pokusech o vzájemné porozuměníve svýc