ARGO / DOKOŘÁN

ARGO / DOKOŘÁN

PROC STATY SELHAVAJI.indd 1PROC STATY SELHAVAJI.indd 1 9.3.2015 12:53:289.3.2015 12:53:28

edice zipsvazek 47

Daron AcemogluJames A. Robinson

PROČ STÁTY SELHÁVAJÍKořeny moci, prosperity a chudoby

Z anglického originálu Why Nations Fail. The Origins of Power, Prosperity, and Poverty,vydaného nakladatelstvím Crown Business v New Yorku roku 2012,přeložil Eduard Geissler.Odpovědná redaktorka Alena Heroutová.Obálka Pavel Růt.Sazba a grafi cká úprava Vladimír Fára.Technický redaktor Milan Dorazil.V roce 2015 vydala nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,www.argo.cz, [email protected],jako svou 2410. publikaci, a nakladatelství Dokořán,Holečkova 9, 150 00 Praha 5,www.dokoran.cz, [email protected],jako svou 750. publikaci.Vytiskla tiskárna Těšínské papírny.Vydání první.

ISBN 978-80-257-1305-1 (Argo)ISBN 978-80-7363-607-4 (Dokořán)


13

1 . K A P I T O L A

TAK BL ÍZKO U SEBE, A PŘESTO TAKOVÝ ROZDÍL

Ekonomie oblasti Rio GrandeMěsto Nogales je rozdělené plotem. Podíváte-li se od plotu na sever, uvidíte No-gales v arizonském okrese Santa Cruz. Příjem průměrné domácnosti se pohybuje kolem 30 000 dolarů ročně. Většina teenagerů chodí do školy a většina dospě-lých má středoškolské vzdělání. Navzdory všem tvrzením o nedostatcích americ-ké zdravotní péče je obyvatelstvo poměrně zdravé a podle světových měřítek má naději dožít se vysokého věku. Mnoho obyvatel města je starších šedesáti pěti let a spadají do programu Medicare. To je jen jedna z mnoha vládou poskytovaných služeb a většina lidí ji považuje za stejnou samozřejmost jako elektřinu, telefon, kanalizaci, zdravotnictví a silniční síť, která je spojuje s ostatními městy v okre-se i zbytkem Spojených států; a mezi tyto samozřejmosti patří v neposlední řadě také zákon a pořádek. Obyvatelé arizonského Nogales se mohou věnovat svým každodenním činnostem beze strachu o život nebo bezpečí a nemusí se neustá-le bát krádeží, vyvlastnění a dalších věcí, které by mohly ohrozit jejich investice do podnikání nebo domova. A co je neméně důležité: tito lidé považují za samo-zřejmost, že vláda je při vší své nedostatečné výkonnosti a občasné korupci jejich zmocněncem. Mohou hlasováním vyměnit svého starostu, kongresmany a sená-tory a v prezidentských volbách mohou svým hlasem rozhodnout o tom, kdo po-vede jejich zemi. Demokracie je pro ně druhou přirozeností.

Život jen pár metrů na jih od plotu vypadá jinak. Obyvatelé sonorského Noga-les sice žijí v poměrně prosperující části Mexika, ale příjem průměrné domácnosti dělá jen třetinu příjmu jejich sousedů v arizonském Nogales. Většina dospělých v sonorském Nogales nemá středoškolské vzdělání a mnoho teenagerů do školy nechodí. Matky trápí vysoká míra kojenecké úmrtnosti. Vzhledem ke špatnému stavu zdravotnictví není žádným překvapením, že obyvatelé sonorského Nogales umírají dříve než jejich sousedé na severu. Nedobrá je i občanská vybavenost.


14

PROČ S TÁT Y SELHÁVA J Í

Silnice jižně od plotu jsou v bídném stavu. A zákon a pořádek jsou na tom také špatně. Kriminalita je vysoká a pustit se do podnikání je riskantní. Nejenže ris-kujete vyloupení, ale získat všechna povolení a podmazat všechny, kdo nastavují dlaň, není nic snadného. Obyvatelé sonorského Nogales narážejí dennodenně na zkorumpovanost a neschopnost politiků.

S demokracií se na rozdíl od svých severních sousedů setkali teprve velmi nedávno. Až do politických reforem roku 2000 ovládala Nogales v Sonoře stejně jako celé Mexiko korupčnická Institucionální revoluční strana (Partido Revolu -cionario Institucional, PRI).

Jak se od sebe mohou dvě poloviny v podstatě téhož města tak výrazně lišit? Není tu žádný rozdíl v geografi cké poloze, klimatu ani šíření chorob v dané oblas-ti, protože mikrobi mohou cestovat mezi USA a Mexikem zcela bez překážek. Jis-tě, zdravotní stav je na každé straně jiný, ale to nemá nic společného s prostředím, které by přálo chorobám; důvodem je to, že lidé na jihu žijí v horších hygienic-kých podmínkách a chybí jim slušná zdravotní péče.

Ale co když v každé části žijí úplně jiní lidé? Možná žijí v arizonském Noga-les vnuci přistěhovalců z Evropy, zatímco na jihu žijí potomci Aztéků? Ne, tak to není. Lidé na obou stranách hranice mají dosti podobnou minulost. Když v roce 1821 získalo Mexiko nezávislost na Španělsku, oblast kolem „Los dos Nogales“ byla součástí mexického státu Vieja California a tak to zůstalo i po mexicko-ame-rické válce v letech 1846 až 1848. Americká hranice se do této oblasti dostala až na základě Gadsdenské smlouvy z roku 1853. „Hezké malé údolí Los Nogales“ objevil až poručík N. Mitchel při jejím mapování. Na obou stranách hranice tu vyrostla dvě města. Obyvatelé arizonského Nogales i Nogales v Sonoře mají stej-né předky, mají rádi stejná jídla a stejnou hudbu – a dalo by se dokonce říci, že mají stejnou „kulturu“.

Pro rozdíly mezi oběma polovinami Nogales samozřejmě existuje velmi prosté a zřejmé vysvětlení, a vy už asi dlouho víte, jaké: právě ta hranice, která obě po -loviny vymezuje. Arizonské Nogales je v USA. Jeho obyvatelé mají k dispozici ekonomické instituce Spojených států, které jim umožňují zvolit si svobodně zaměstnání, získat školní vzdělání a kvalifi kaci a zaměstnavatele povzbuzují, aby investovali do těch nejlepších technologií, což přináší vyšší platy. Mají k dispo-zici také politické instituce, které jim umožňují účastnit se demokratického pro-cesu, volit své zastupitele a vyměňovat je, když se chovají špatně. Politici proto zajišťují základní služby (od zdravotnictví přes silnice po zákon a pořádek), které občané požadují. Obyvatelé sonorského Nogales takové štěstí nemají. Žijí v jiném světě utvářeném odlišnými institucemi. Tyto odlišné instituce vytvářejí zcela jiné


15

TAK BL Í ZKO U SEBE, A PŘES TO TAKOVÝ ROZDÍ L

pobídky pro obyvatele obou měst i pro podnikatele a podniky, které by tam chtěly investovat. A tyto pobídky vytvářené rozdílnými institucemi v obou částech Noga-les a v zemích, kde leží, jsou hlavním důvodem, proč je hospodářská prosperita na každé straně hranice úplně jiná.

Proč instituce v USA o tolik výrazněji napomáhají ekonomickému úspěchu než instituce v Mexiku, nebo vlastně v celé Latinské Americe? Odpověď na tuto otázku spočívá ve způsobu, jakým se různé společnosti formovaly v začátcích koloniální éry. Tehdy nastal proces institucionální divergence, neboli odlišného vývoje institucí, a důsledky této odlišnosti přetrvávají dodnes. Abychom tuto roz-dílnost pochopili, musíme začít u samého zakládání kolonií v Severní a Latinské Americe.

Založení Buenos AiresPočátkem roku 1516 vplul španělský mořeplavec Juan Díaz de Solís do širokého ústí řeky na východním pobřeží Jižní Ameriky. Přebrodil se na břeh a zemi pro-hlásil za španělské území; a protože místní lidé měli stříbro, řece dal jméno Rio de la Plata, „Řeka Stříbra“. Domorodci na obou stranách ústí – indiáni kmene Charrúas v dnešní Uruguayi a Querandí na argentinské pampě – se na přícho-zí dívali nepřátelsky. Tito místní lidé byli lovci a sběrači a žili v malých skupi-nách bez silných, centralizovaných politických orgánů. Právě jedna taková tlupa z kmene Charrúas utloukla de Solíse k smrti, když prozkoumával nové oblasti, které se snažil zabrat pro Španělsko.

V roce 1534 stále ještě optimističtí Španělé vyslali ze Španělska první výpravu osadníků pod vedením Pedra de Mendozy. Ti v roce 1536 založili osadu na mís-tě, kde dnes stojí město Buenos Aires. Pro Evropany to mělo být ideální místo. Buenos Aires, doslova „dobré ovzduší“, mělo vlídné, mírné podnebí. Ale první pobyt Španělů na tomto místě byl krátký. Nebyli tam kvůli dobrému ovzduší, ale aby odčerpávali zdroje a nutili místní obyvatelstvo pracovat. K něčemu takové-mu indiáni z kmene Charrúas ani Querandí neprojevili ani tu nejmenší ochotu. Odmítli obstarávat Španělům jídlo, a když je Španělé chytili, odmítali pracovat. Na novou osadu útočili luky a šípy. Španěly trápil stále větší hlad, protože nepočí-tali s tím, že si jídlo budou muset obstarávat sami. Buenos Aires nebylo to, o čem snili. Nedokázali přinutit místní lidi k práci. V celé oblasti nebylo žádné zlato ani stříbro, které by se dalo těžit; veškeré stříbro, které našel de Solís, pocházelo ve skutečnosti z říše Inků, z And daleko na západě.

Španělé se snažili přežít: začali podnikat výpravy, aby našli nové místo, které by nabídlo větší bohatství a poslušnější obyvatelstvo. V roce 1537 pronikla jedna


16


z těchto výprav, vedená Juanem de Ayolasem, při hledání cesty k Inkům až k řece Paraná. Španělé cestou narazili na indiánský kmen Guaraní, usedlé zemědělce, kteří se zabývali především pěstováním kukuřice a manioku. De Ayolas si oka-mžitě uvědomil, že Guaraní jsou něco úplně jiného než Charrúas a Querandí. Po krátkém střetu Španělé zlomili jejich odpor a založili město Noestra Señora de Santa María de la Asunción, které je dodnes hlavním městem Paraguaye. Doby-vatelé se ženili s guaraníjskými princeznami a záhy vytvořili novou aristokracii. Upravili stávající systém nucené práce a tributů a sami se ujali vedení. To už byla kolonie podle jejich představ. Během čtyř let všichni Španělé opustili Buenos Aires a přestěhovali se do nového města.

A Buenos Aires, pozdější „Paříž Jižní Ameriky“, město s širokými bulváry evropského stylu, jež vyrostlo z velkého zemědělského bohatství pamp, zůstalo prázdné až do roku 1580. To, jak Španělé opustili Buenos Aires, a podmanili si kmen Guaraní, ukazuje, jakou logikou se evropští kolonisté řídili. První španělští, a jak uvidíme, ani britští kolonisté neměli zájem sami obdělávat půdu; chtěli, aby to za ně dělali jiní, a chtěli loupit zlato a stříbro.

Od Cajamarky…Výpravy de Solíse, de Mendozy a de Ayolase šly v patách známějších výprav z dob krátce poté, co Kryštof Kolumbus 12. října 1492 spatřil jeden z Bahamských ostrovů. Skutečná španělská expanze a kolonizace Ameriky začala invazí Her-nána Cortése do Mexika v roce 1519, výpravou Francisca Pizarra do Peru o dva-náct let později a výpravou Pedra de Mendozy k Riu de la Plata jen tři roky nato. V průběhu následujícího století Španělé dobyli a kolonizovali většinu Jižní Ame-riky, krom východní části, Brazílie, kterou získali Portugalci.

Kolonizační strategie Španělů byla vysoce efektivní. Vycházela ze zjištění, že nejlepším způsobem, jak potlačit opozici, je zajmout domorodé vůdce; jako první ji použil a zdokonalil Cortés v Mexiku. Tato strategie Španělům umožnila získat nashromážděné poklady vůdců a donutit domorodé obyvatelstvo, aby se před nimi sklonilo a obstarávalo jim potraviny. Následoval další krok: Španělé sami sebe ustanovili novou elitou původní společnosti a převzali stávající metody zda-ňování a poplatků a především nucených prací.

Když Cortés a jeho muži dorazili 8. listopadu 1519 do velkého hlavního měs-ta Aztécké říše Tenochtitlánu, přivítal je aztécký panovník Montezuma II.; ten se navzdory radám většiny svých rádců rozhodl pro přivítání přátelské. To, co násle-dovalo, popisuje nejlépe zpráva sepsaná po roce 1545 františkánským mnichem Bernardinem de Sahagúnem v jeho proslulém Florentském kodexu:


17


[Španělé] se náhle pevně chopili Montezumy… pak zazněl výstřel z každé pušky… Všechny zachvátil strach. Bylo to, jako kdyby všichni spolkli svá srdce. Ještě než se setmělo, všude byla hrůza, všude údiv, všude úzkost, všichni byli ohromeni.

A když se rozbřesklo, Španělé přednesli své požadavky: bílé kukuřičné placky, pečené krůty, vejce, čerstvou vodu, dřevo, topivo, dřevěné uhlí… Montezuma nařídil všechno přinést.

A když byli Španělé uspokojeni, začali se Montezumy vyptávat na celý městský poklad… velmi horlivě požadovali zlato. Načež Montezuma šel a Španěly vedl. Obklopovali ho, každý se ho držel, každý ho chytal.

A když došli ke skladišti, na místo zvané Teocalco, brali si všechny ty nádherné věci; čelenku z peří kvesala, nástroje, štíty, zlaté talíře… zlaté půlměsíčky do nosu, zlaté kroužky na nohy, zlaté kroužky na ruce, zlaté čelenky.

Načež bylo zlato odděleno … náhle zažehli, zapálili … všechny ty draho -cenné věci. Všechno shořelo. Ze zlata Španělé udělali pruty… A Španělé chodili všude… Brali všechno, všechno, co viděli a co považovali za dobré.

Načež šli do Montezumova vlastního skladiště… na místě zvaném Totocalco… brali [Montezumův] vlastní majetek… všechny drahocenné věci; náhrdelníky s přívěsky, náramky s chomáči kvesalího peří, zlaté ná-ramky, řetízky, zlaté pásky s lasturami… a tyrkysový diadém, znak panov-níka. Vzali všechno.

Dobývání říše Aztéků vojenskou silou bylo dokončeno v roce 1521. Cortés jako guvernér provincie Nové Španělsko pak začal rozdělovat to nejcennější, domoro-dé obyvatelstvo, prostřednictvím instituce zvané encomienda. Encomienda se po-prvé objevila ve Španělsku v 15. století v rámci opětovného dobytí jihu země, který od osmého století drželi Maurové. V Novém světě dostala mnohem horší podobu. Španělovi, kterému se říkalo encomendero, byla přidělena část domoro-dého obyvatelstva. Tito lidé mu museli odvádět tribut v podobě zemědělských plodin nebo zlata a dalších surovin, ale také nucené práce. Encomendero pak měl povinnost přivést je ke křesťanství.

Jedna z prvních zpráv o tom, jak fungovala encomienda, pochází od domini-kánského mnicha jménem Bartolomé de las Casas, který sepsal první a velmi drti-vou kritiku španělského koloniálního systému. De las Casas dorazil roku 1502 na španělský ostrov Hispaniola s fl otilou lodí, které velel nový guvernér Nicolás de Ovando. Kruté zacházení s domorodým obyvatelstvem a jeho vykořisťování,


18


jehož byl dennodenně svědkem, de las Casase stále více trápilo a zbavovalo iluzí. V roce 1513 se jako kaplan zúčastnil španělského dobývání Kuby a za jeho služ-by mu byla nabídnuta encomienda. De las Casas nabídku odmítl a zahájil dlou-hou kampaň za reformu španělských koloniálních institucí. Vrcholem jeho úsilí byla kniha O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější* (Brevísima relación de la destrucción de las Indias), kterou napsal v roce 1542; jednalo se o drtivý výpad proti barbarství španělské vlády. Toto jsou jeho slova o encomiendě v Nikaragui:

Každý z osadníků se usídlí ve městě jemu přiděleném (nebo enkomen-dovaném, jak zní právnický termín), pošle jeho obyvatele, aby pro něj pracovali, ukradne si i to málo potravin, které mají, a převezme půdu, kterou měli a obdělávali domorodci a na které tradičně pěstovali vlastní plodiny. Osadník nakládá se všemi domorodými obyvateli – hodnostáři, starými muži, ženami i dětmi – jako s členy své domácnosti a jako takové je může přinutit pracovat pro něj dnem i nocí, bez jakéhokoli odpočinku.

De las Casas také popisuje, jak vypadala celá španělská strategie v praxi po doby-tí Nové Granady, dnešní Kolumbie:

Aby Španělé uskutečnili svůj dlouhodobý záměr zmocnit se veškerého dostupného zlata, drží se své obvyklé strategie: rozdělí si mezi sebou (ne-boli enkomendují, jak tomu říkají) města a jejich obyvatele… s nimiž poté, jako vždy, zacházejí jako s otroky. Muž, který velí celé výpravě, se zmocnil krále celého území, šest měsíců nebo sedm ho držel ve vězení a dosti nezákonně pro sebe žádal víc a víc zlata a smaragdů. Tento král, jistý Bogotá, byl tak vyděšený a nemohl se dočkat, až se dostane ze spárů svých trýznitelů, že souhlasil s jejich požadavkem, aby naplnil celý dům zlatem a odevzdal jej; za tímto účelem vyslal své lidi hledat zlato a oni je kousek po kousku přinášeli spolu s mnoha drahými kameny. Ale dům stále nebyl plný a Španělé nakonec prohlásili, že ho popraví, protože po-rušil svůj slib. Velitel řekl, že by mu, jako zástupci zákona, měli případ předložit, a když to udělali a vznesli proti králi formální obvinění, od-soudil jej k mučení, pokud i nadále nebude ctít dohodu. Vytahovali ho za ruce svázané za zády, lili mu na břicho horký lůj, železnými obručemi

* Česky vyšlo v roce 1954 v překladu Františka Gela.


19


mu připoutali obě nohy ke kůlům a další obručí pak krk, a poté, když mu dva muži drželi ruce, mu pálili chodidla nohou. Občas se přišel podívat velitel a opakoval, že jej pomalu umučí k smrti, pokud neobstará více zlata, a to se také stalo, král nakonec podlehl mukám, jež mu působili.

Dobyvatelskou strategii a dobyvatelské instituce, zdokonalené v Mexiku, horli-vě přebírali i na dalších místech španělského impéria. Nikde se neosvědčily tak, jako když Pizarro dobýval Peru. De las Casas začíná svou zprávu slovy:

V roce 1531 se další velký ničema vydal s mnoha muži do peruánského království. Vyrazil s jednoznačným záměrem držet se strategie a taktiky podobných dobrodruhů v jiných částech Nového světa.

Pizarro se vydal na pochod od pobřeží poblíž peruánského města Tumbes smě-rem na jih. Patnáctého listopadu 1532 dorazil k horskému městu Cajamarca, kde tábořil incký císař Atahualpa se svou armádou. Atahualpa, který právě zvítězil nad svým bratrem Huáscarem v zápase o nástupnictví po jejich zesnulém otci Huaynovi Capacovi, přišel druhý den se svým doprovodem k táboru Španělů. Byl pobouřený, protože se mu donesly zprávy o zvěrstvech, která už Španělé sta-čili napáchat, například o znesvěcení chrámu boha Slunce Intiho. Co následo-valo, je dobře známo. Španělé nastražili past. Pobili Atahualpovu stráž a služeb-nictvo, podle všeho až dva tisíce lidí, a panovníka zajali. Aby se vykoupil, musel slíbit, že naplní jednu místnost zlatem a dvě další, stejně velké, stříbrem. Slib spl-nil, ne tak Španělé: v červenci 1533 ho popravili zardoušením. V listopadu téhož roku dobyli incké hlavní město Cusco a s tamními inckými aristokraty naložili stejným způsobem jako s Atahualpou: vsadili je do vězení a požadovali od nich zlato a stříbro. Kdo jejich požadavky nesplnil, byl zaživa upálen. Z velkých umě-leckých pokladů Cusca, jako byl například chrám Slunce, Španělé sloupali zlato a přetavili je na slitky.

Pak se Španělé zaměřili na prostý lid incké říše. Stejně jako v Mexiku bylo obyvatelstvo rozděleno do encomiend a jednu dostal každý conquistador, který Pizarra doprovázel. V začátcích koloniální éry byla instituce encomiendy nejdůle-žitějším nástrojem řízení a organizace práce. Brzy se však objevil zdatný soupeř. V roce 1545 hledal jeden z místních jménem Diego Hualpa svatyni domorodců vysoko v Andách v dnešní Bolívii. Náhlý poryv větru ho srazil k zemi a on spat-řil žílu stříbrné rudy. Byla to část obrovské hory stříbra, kterou Španělé pokřtili na El Cerro Rico, „Bohatý kopec“. Vyrostlo tam město Potosí, které mělo v roce


20


1650, na vrcholu své slávy, 160 000 obyvatel; bylo větší než tehdejší Lisabon nebo Benátky.

K těžbě stříbra Španělé potřebovali horníky – spoustu horníků. Novým mís-tokrálem, nejvyšším španělským koloniálním představitelem, se stal Francisco de Toledo a jeho hlavním úkolem bylo vyřešit problém pracovních sil. De Toledo dorazil do Peru v roce 1569 a prvních pět let strávil na cestách – zjišťováním, jaké úkoly ho vlastně čekají. Nechal také provést celkový přehled veškerého dospě-lého obyvatelstva. Aby získal potřebné pracovní síly, de Toledo nejprve veškeré domorodé obyvatelstvo přestěhoval; soustředil je do nových měst zvaných redu-cciones – tedy „redukce“ –, která měla španělské koruně usnadnit vykořisťování pracovních sil. Pak upravil a obnovil incký systém pracovní povinnosti známý jako mita, což v kečuánštině, jazyce Inků, znamená „[pracovní] směna“. Tohoto systému Inkové využívali k nucené práci na plantážích, určených k zajišťování potravin pro chrámy, aristokracii a armádu. Incké elity za to poskytovaly ochranu před hladomorem a zajišťovaly bezpečnost. V de Toledových rukách se mita, pře-devším mita v Potosí, stala tím nejrozšířenějším a nejhrubším způsobem vykořis-ťování pracovních sil v celých dějinách španělské imperiální éry. De Toledo vyme-zil obrovskou sběrnou oblast o rozloze kolem 200 000 čtverečních mil od střední části dnešního Peru po většinu území dnešní Bolívie. V této oblasti musela jedna sedmina mužských obyvatel, kteří právě dorazili do svých reducciones, pracovat v dolech u Potosí. Mita v Potosí přežila celou koloniální éru a zrušena byla až v roce 1825. Mapka č. 1 ukazuje sběrnou oblast mity na území říše Inků v době španělské nadvlády. Vidíme, do jaké míry se mita překrývala se srdcem říše včet-ně hlavního města Cusca.

Zajímavé je, že s odkazem mity se v Peru setkáme ještě dnes. Porovnejme pro-vincie Calca a sousední Acomayo. Zdá se, že mezi nimi mnoho rozdílů není. Obě leží vysoko v horách a v obou žijí potomci Inků, jejichž jazykem je kečuánština. Přesto je Acomayo mnohem chudší, spotřeba tamních obyvatel je asi o třetinu nižší než v Calce. Lidé to vědí. V provincii Acomayo se odvážných cizinců, kteří sem zavítají, ptají: „Nevíte, že tady jsou lidé chudší než v Calce? Proč sem vůbec jezdíte?“ Odvážných proto, že dostat se z hlavního města této oblasti, tedy Cusca, starodávného centra říše Inků, do Acomaya je mnohem obtížnější než dostat se do provincie Calca. Do Calcy vede silnice, do Acomaya neudržovaná cesta v hroz-ném stavu. Chce-li se člověk dostat z Acomaya dál, potřebuje koně nebo mezka. V Calce i v Acomayu se pěstují stejné plodiny, ale v Calce je lidé prodávají na trhu za peníze, v Acomayu je pěstují pro vlastní obživu. Tyto rozdíly, zcela zjevné oku cizince i tamním obyvatelům, lze vysvětlit na základě rozdílnosti institucí v obou


21


provinciích – rozdílů, jejichž kořeny sahají až do dob de Toledy a jeho plánu na efektivní využívání domorodých pracovních sil. Největší historický rozdíl mezi Acomayem a Calcou spočívá v tom, že Acomayo spadalo do sběrné oblasti, Calca nikoliv.

De Toledo kromě toho, že oživil mitu a soustředil pracovní síly, spojil enco-miendu s daní z hlavy, pevnou částkou, kterou musel každoročně ve stříbře odvést každý dospělý muž. Byl to jen další trik, jak dohnat lidi na trh práce a snížit částky, které španělští majitelé půdy museli vyplácet na mzdách. Za de Toledovy vlády našla široké uplatnění také další instituce, repartimiento de mercancias. Toto

Mapka č. 1: Říše Inků, síť cest a sběrná oblast pro hornickou mitu

Dnešní hranice

Říše Inků

Hranice mity

Síť inckých cest

Koloniální města

Venezuela

Kolumbie

Ekvádor

Peru

Cajamarca

Cusco

Brazílie

Bolívie

Potosí

Buenos Aires

Asunción

Paraguay

Uruguay

Argentina

Chile


22


repartimiento, doslova „distribuce zboží“, odvozené od španělského slova repartir, distribuovat, představovalo prodej zboží místním lidem za ceny, které stanovili Španělé. Nakonec de Toledo zavedl trajín – doslova „náklad“ –, kdy k přepravě těžkých nákladů zboží (vína, listů koky, textilií) při obchodních transakcích špa-nělských elit byli místo soumarů používáni místní lidé.

Podobné instituce a společenské struktury se objevily v celém španělském koloniálním světě na americkém světadílu. Po počáteční fázi rabování a touhy po zlatu a stříbru Španělé vybudovali síť institucí určených ke zneužívání domo-rodého obyvatelstva. Encomienda, mita, repartimiento a trajín měly snížit život-ní úroveň domorodých lidí na životní minimum a všechny nadbytečné příjmy navíc odčerpat ve prospěch Španělů. A Španělé toho dosáhli tím, že domorod-cům sebrali půdu, přinutili je pracovat, za práci jim vypláceli nízké mzdy, vybírali vysoké daně a nasazovali vysoké ceny na zboží, které si obyvatelstvo ani nekupo-valo z vlastního rozhodnutí. Tyto instituce sice přinesly velké bohatství španělské koruně a udělaly obrovské boháče z conquistadorů a jejich potomků, ale Latin-skou Ameriku proměnily v kontinent, kde vládla největší nerovnost na celém světě, a odčerpaly značnou část jejího ekonomického potenciálu.

… po JamestownKdyž Španělé v 90. letech 15. století začali dobývat Ameriku, Anglie byla po-měrně nevýznamnou evropskou mocností, která se vzpamatovávala z ničivých důsledků občanské války, Války růží. Rozhodně nebyla v takovém stavu, aby se mohla zapojit do honby za kořistí a zlatem a do vykořisťování domorodého oby-vatelstva Ameriky. O téměř sto let později, v roce 1588 se španělský král Filip II. pokusil vylodit v Anglii. Jeho Armada však byla díky šťastným okolnostem drtivě poražena, což vyvolalo vlnu politických změn v celé Evropě. Vítězství Angličanů bylo známkou jejich rostoucí bojovnosti na moři, která jim měla konečně umož-nit připojit se k budování koloniálních panství.

Není to tudíž žádná náhoda, že právě tou dobou začali Angličané kolonizovat Severní Ameriku. Měli však zpoždění. Nevybrali si ji proto, že by byla přitažlivá, ale proto, že nic jiného už k dispozici nebylo. „Žádoucí“ části Ameriky s množ-stvím domorodého obyvatelstva, které bylo možno vykořisťovat, a zlatými a stří-brnými doly už byly obsazené. Angličané dostali jen zbytky. Když v 18. století anglický spisovatel a odborník na zemědělství Arthur Young hovořil o tom, kde se pěstují výnosné „základní plodiny“, jimiž měl na mysli zemědělské produkty vhodné pro vývoz, řekl:


23


Vcelku se zdá, že základní plodiny našich kolonií ztrácejí na hodnotě úměr -ně vzdálenosti od slunce. V Západní Indii, kde je nejtepleji, dosahují část-ky 8 liber, 12 šilinků a 1 pence na hlavu. V severních kontinentálních ko-loniích 5 liber a 10 šilinků. V centrálních koloniích 9 šilinků a 6,5 pence. V osadách na severu 2 šilinky a 6 pencí. Tato škála nabízí bezpochyby to nejdůležitější poučení – vyhýbat se kolonizaci severně položených území.

První pokus Angličanů založit kolonii v Roanoke v Severní Karolíně v letech 1585 až 1587 skončil naprostým neúspěchem. K druhému pokusu došlo v roce 1607. Krátce před koncem roku 1606 vyrazily tři lodě, Susan Constant, Godspeed a Dis-covery, pod velením kapitána Christophera Newporta do Virginie. Kolonisté pod záštitou Virginské společnosti (Virginia Company) vpluli do zálivu Chesapeak a vydali se proti proudu řeky, kterou pojmenovali James podle tehdejšího ang-lického panovníka Jakuba I. Čtrnáctého května 1607 založili osadu Jamestown.

Osadníci na palubě lodí Virginské společnosti byli sice Angličané, ale pro kolonizaci si v mnohém vzali za vzor metody Cortése, Pizarra a de Toleda. První, co měli v plánu, bylo zajmout místního náčelníka, použít ho k získání zásob a při -nutit obyvatelstvo, aby se jim staralo o potravu a snášelo jim bohatství.

Když angličtí kolonisté dorazili k Jamestownu, nevěděli, že se nacházejí na území Powhatanské konfederace, koalice asi třiceti obcí, zavázaných loajalitou králi jménem Wahunsunacock. Jeho sídlem bylo město Werowocomoco, vzdále-né jen dvacet mil od Jamestownu. Kolonisté měli v plánu seznámit se s celkovou situací. Kdyby se jim nepodařilo přimět místní lidi k tomu, aby jim obstarávali potravu a pracovali pro ně, možná by se s nimi dalo alespoň obchodovat. Myšlen-ka, že by sami mohli pracovat a pěstovat si potraviny, kolonistům zřejmě vůbec nepřišla na mysl. Něco takového dobyvatelé Nového světa nedělali.

Wahunsunacock se o jejich příjezdu brzy dozvěděl a na jejich záměry se díval s velkou nedůvěrou. Stál v čele dosti velké říše, alespoň na severoamerické pomě-ry. Měl však mnoho nepřátel a neměl naprostou, centralizovanou politickou moc jako Inkové. Wahunsunacock se rozhodl, že zjistí, jaké mají Angličané záměry. Nejprve vyslal posly se vzkazem, že s nimi chce navázat přátelské vztahy.

Na začátku zimy 1607 začaly osadníkům v Jamestownu docházet potraviny a prezident koloniální vládní rady Edward Maria Wingfi eld nerozhodně otálel. Situaci zachránil kapitán John Smith. Smith, jehož zápisky jsou jedním z hlav-ních zdrojů informací o počátečních stadiích rozvoje kolonie, byl impozantní postava. Narodil se v Anglii, ve venkovském hrabství Lincolnshire; nedbal otco-va přání, aby se věnoval obchodu, a stal se žoldnéřem. Nejprve bojoval v řadách


24


anglické armády v Holandsku, pak se připojil k rakouským vojákům, kteří pomá-hali Uhrům v boji proti armádám Osmanské říše. V Rumunsku byl zajat, prodán jako otrok a musel pracovat na poli. Jednoho dne přemohl svého pána, sebral mu šaty a koně a uprchl zpátky na rakouské území. Na cestě do Virginie se dostal do potíží a na lodi Susan Constant byl uvězněn za vzpouru, protože neuposlechl Wingfi eldových příkazů. Když lodě dopluly do Nového světa, měl být postaven před soud. Když však Wingfi eld, Newport a další přední kolonisté otevřeli zape-četěné příkazy, které si s sebou přivezli, nesmírně se zděsili: Virginská společnost jmenovala Smitha členem rady, která měla Jamestownu vládnout.

Newport se vrátil do Anglie pro zásoby a další kolonisty, a Wingfi eld se ne-mohl rozhodnout, co má dělat. Kolonii zachránil Smith. Zahájil řadu obchod -ních misí, které zajistily nezbytné zásoby potravin. Na jedné z těchto výprav ho zajal Opechancanough, jeden z mladších bratrů Wahunsunacocka, a ve Werowo-comoco jej předvedl před krále. Smith byl první Angličan, s kterým se Wahun-sunacock setkal, a podle některých zpráv mu život zachránila svou přímluvou Wahunsunacockova mladá dcera Pocahontas. Druhého ledna 1608 byl Smith propuštěn a vrátil se do Jamestownu, kde stále vládl zoufalý nedostatek potravin; o něco později téhož dne, právě včas, se z Anglie vrátil Newport.

Ale jamestownští kolonisté se z této první zkušenosti příliš nepoučili. Rok 1608 plynul a oni stále jen hledali zlato a drahé kovy. Podle všeho stále ještě nepo-chopili, že potraviny k přežití jim místní lidé neobstarají, ani pod nátlakem, ani prostřednictvím obchodu. A byl to Smith, kdo si jako první uvědomil, že způsob kolonizace, který se tak osvědčil Cortésovi a Pizarrovi, v Severní Americe prostě fungovat nebude. Výchozí podmínky byly úplně jiné. Smith viděl, že lidé ve Vir-ginii na rozdíl od Aztéků a Inků nemají zlato. Do svého deníku si zapsal: „Člověk si musí uvědomit, že jejich jediným bohatstvím jsou potraviny.“ Anas Todkill, jeden z prvních osadníků, po sobě zanechal obsáhlý deník, v němž ve zkratce popsal zklamání, které se zmocňovalo Smitha i několika málo dalších lidí, jimž došlo, jaká je skutečná situace:

Veškeré hovory, veškerá naděje, veškerá práce se týkaly jen kopání zlata, čištění zlata, nakládání zlata.

Když Newport vyplul v dubnu 1608 do Anglie, vezl náklad pyritu, „kočičího zlata“. Na konci října se vrátil s příkazy od Virginské společnosti získat větší vliv na místní lidi. Kolonisté si dělali naděje, že když budou Wahunsunacocka ko-runovat, podřídí se anglickému králi Jakubovi I. Pozvali ho do Jamestownu, ale


25


Wahunsunacock kolonistům stále hluboce nedůvěřoval a v žádném případě ne-chtěl riskovat, že ho zajmou. Smith zaznamenal jeho odpověď: „Jestliže mi váš král posílá dary, já jsem také král a toto je moje země… Váš otec má přijít ke mně, ne já k němu, ani do vaší pevnosti, na takovou vějičku neskočím.“

Jestliže Wahunsunacock nehodlal „skočit na vějičku“, Newport a Smith by se kvůli korunovaci museli vydat za ním. Celá věc se jeví jako naprosté fi asko, s tím, že jediným výsledkem bylo Wahunsunacockovo rozhodnutí, že nastal čas kolo-nie se zbavit. Uvalil na ni obchodní embargo. Jamestownští nemohli nakupovat zásoby. Wahunsunacock je nechá vyhladovět.

V prosinci 1608 se Newport ještě jednou vypravil do Anglie. Vezl s sebou dopis, který napsal Smith vedení Virginské společnosti. Prosil je, aby svůj názor na kolonii změnili. Rychle zbohatnout vykořisťováním Virginie nebylo možné, napodobit postup v Mexiku a Peru nešlo. Ve Virginii nebylo žádné zlato ani dra-hé kovy a tamní lid nebylo možné donutit k práci nebo obstarávání potravin. Smith si uvědomoval, že pokud tam má existovat životaschopná kolonie, pracovat budou muset sami kolonisté. Prosil proto správní radu, aby tam poslala ty správné lidi: „Pokud budete znovu někoho posílat, zapřísahám vás, abyste poslali raději nějakých třicet tesařů, rolníků, zahradníků, rybářů, kovářů, zedníků a lidí, kteří umí vykopávat stromy a kořeny, než tisíc takových, jaké už tu máme.“

Smith už nechtěl další zbytečné zlatníky. Jamestown podruhé přežil díky jeho vynalézavosti. Podařilo se mu zastrašit skupiny domorodců a přimět je k tomu, aby s ním obchodovaly, a když odmítaly, vzal si, co mohl. Po návratu do osady se chopil řízení a zavedl pravidlo „kdo nepracuje, ať nejí“. Jamestown přežil dru-hou zimu.

Virginská společnost měla být výdělečným podnikem, ale po dvou katastro-fálních letech nikde ani náznak nějakého zisku. Její vedení dospělo k rozhod-nutí, že je nutné změnit způsob řízení, a radu nahradilo jediným člověkem, guvernérem. Prvním guvernérem se stal sir Thomas Gates. Vedení si vzalo k srdci i některá Smithova varování a uvědomilo si, že musí zkusit něco nového. Všechno potvrdily události zimy 1609/1610 – takzvaná „doba hladu“. Nový způsob vlá-dy nenechal pro Smitha žádný prostor, což ho rozladilo. Na podzim roku 1609 se vrátil do Anglie. Bez jeho nápaditosti kolonisté v Jamestownu umírali, proto-že Wahunsunacock přiškrtil dodávky potravin. Z pěti set na začátku zimy jich v březnu bylo naživu jen šedesát. Situace byla tak zoufalá, že docházelo ke kani -balismu.

To „něco nového“, co v kolonii zavedl Gates a jeho zástupce sir Thomas Dale, byl velmi tvrdý pracovní režim pro anglické osadníky – samozřejmě ne pro elitu,


26


Hustota obyvatelstva (počet lidí na kilometr čtvereční)

Nejsou údaje

0–0,75

0,75–2,5

2,5–10

10–400

Mapka č. 2: Hustota obyvatelstva v Americe v roce 1500

Kanada

Spojené státy

Mexiko

Venezuela

Kolumbie

Ekvádor

Peru

Brazílie

Bolívie

Paraguay

ChileUruguay

Argentina


ARGO / DOKOŘÁN

Documents

Transcript of ARGO / DOKOŘÁN